Začátek regulace regulátorů

Americká sněmovna reprezentantů schválila více než tisíc stran Zákona o reformě Wall Street a ochraně spotřebitele. Aby měla vláda dohled nad finanční stabilitou pod svojí kontrolou, ustanovila zákonem novou radu včele s ministrem financí. Jejími členy budou nejvyšší představitelé již existujících regulačních orgánů, včetně guvernéra centrální banky. 

Iluze absolutní ochrany

Kritikové sice hlavně poukazují na možné inflační důsledky po ztrátě nezávislosti FEDu, ale větší nebezpečí je jinde. V tom, že veřejnost může vnímat novou radu jako orgán, který včas rozpozná příčinu budoucí krize a efektivně zasáhne proti všem hrozbám, které by mohly destabilizovat ekonomiku. Podobné iluzi absolutní ochrany vyšší mocí podléhal trh u americké centrální banky za guvernéra Greenspana. Důsledkem spoléhání na její pomoc bylo podstupování větších rizik, které nakonec vedly ke ztrátě důvěry ve schopnost FEDu stabilizovat trhy. Že se prakticky nikdo v tržní ekonomice nemůže zavázat k zajištění finanční stability, dokazuje nakonec i tento zákon. Cílem nové rady bude “pouze” zmírňovat systémová rizika zpřísňováním standardů a vydáváním doporučení  jednotlivým regulátorům. Pokud se např. FED nezachová do šedesáti dnů podle doporučení této rady, bude muset písemně zdůvodnit proč. Otázkou je, zda-li byrokratický proces nezpomalí implementaci některých rozhodnutí, která by bylo třeba vykonat v zájmu trhu ihned.

Zadlužení největším rizikem

Bude také zajímavé sledovat, jaká systémová rizika bude chtít rada zmírňovat. Tím největším je totiž bezesporu míra veřejného zadlužení, která ohrožuje finanční stabilitu země. Pokušení snížit podíl dluhu na HDP inflací, jak se někteří obávají, by ale nemuselo být tak velké. Brání mu nižší efektivita tohoto kroku v porovnání s poválečným stavem. Kvůli kratší době splatnosti současného dluhu by inflace vymazala jeho menší část. Oproti minulosti je také rozdíl v tom, že asi polovinu dluhu drží zahraniční věřitelé, kteří by s inflací mohli ztratit důvěru v dolar. 

Růst za deregulace

Globální deregulace finančních trhů, která začala v polovině 60. let, akcelerovala v 70. a vrcholila v 80. letech, přispěla k rozvoji konkurence mezi bankami a finančními institucemi a přinesla volný pohyb měnových kurzů. Vytvořila předpoklady pro velmi solidní růst ekonomiky a finančních trhů. Od roku 1980 do roku 2008 rostlo americké HDP v průměru o šest procent ročně, reálně o tři, a akciový index S&P 500 v průměru o více než deset procent ročně. Za dobu, kdy zemi zpomalily čtyři recese a praskly dva největší bubliny v historii, akciová a nemovitostní, to není špatné. Ekonomické výsledky v silně regulovaném prostředí po druhé světové válce byly o něco horší. Byly sice dosaženy za absence větších finančních krizí, ale rozhodně ne v podmínkách makroekonomické stability.
 
Na začátku roku 1983 se psalo o největším uvolnění restrikcí od Velké deprese. Nyní se píše o opaku. Není jasné, jaké konkrétní kroky podnikne nová rada pro dohled nad finančními službami. Jisté ovšem je, jakmile se někdy vrátí finanční nerovnováha, viníkem nebude již jenom FED a ostatní regulátoři, ale také vláda, na kterou sněmovna přesouvá část zodpovědnosti za stabilnější trhy.

Autor je analytikem v Pioneer Investments ČR