Konec grónské války: iluze bezpečí

Je lepší zajít si do banky na přepážku nebo stačí využít ke všem operacím internet? Na tuto otázku odpoví každý jinak. Jedním z věčných problémů je bezpečnost uložených prostředků.

*

To ráno bylo jen o něco méně příjemné, než obvykle. Tentokrát Radka neprobudil systém vyhodnocování spánkových fází, ale třeskutý vzkaz horka probouzejícího se slunce, které se vyhouplo jen těsně za žižkovskou věží. Lenka byla už dávno pryč a samota Radkovi moc nepřidala. Vstával rozvážně a mžoural ospale na tavící se nebe.
   S návykem dávno nevědomým, stejně jako předchozích 12 775 dnů, sáhnul do aplikátoru a vyjmul z něho tenké, vlhké plátky průhledné hmoty. Rozevřel levé víčko a těsně na oko přiložil jeden z nich. Přehodil ruce – nebyl vyhraněný pravák – a vložil druhý plátek do pravého oka. Na deset sekund zavřel oči. Nemusel počítat, na displeji ukrytém v čočkách čísla ubíhala sama. Když oči otevřel, uviděl aktuální verzi LifeFramu 2095. „LifeFrame,“ ušklíbnul se pro sebe. Stejně jako před tisíci lety řečtina, i teď se angličtina stále drží pod kůží celého světa jako starobylá lingva franca. Jako kdyby angličtinu už dávno nepohřbila všude se rozmáhající čínština. Radka na chvíli přemohla nostalgie. „LifeFrame startuje deset vteřin a čínská kultura sto let. Některé věci přeci jen neumíme. Třeba zrychlit čas,“ proběhlo Radkovi hlavou. A taky automatické překlady. Dneska měl přijít honorář za jeden „ruční“, který jsem dělal, napadlo ho. Očima se podíval do horního pravého rohu LifeFramu a jeho rty bezhlasně vyslovily „otevřít“. Stačilo si to jen pomyslet, ale Radek si pořád nemohl zvyknout na poslední verze neurálních mikroskenerů, kterým stačilo vyslat šifrovaný signál někde z hloubi mozku. Položka „Váš účet“ okamžitě ustoupila s jemným zašumněním do pozadí a před radkem se objevila 5+1D aplikace banky. Tradiční rozhraní 5D se skládalo z virtuálního trojrozměrného obrazu spolu se zvukem a hmatovým ovládáním – které ale Radek používal nerad. Vždycky, když se chtěl dotknout virtuálního předmětu, skončilo to tak, že rozlil ranní kávu, nebo srazil fotku Lenky ze stolu. „Plus jedna“ znamenalo bezpečnost. Nedobytnost. Marketingové i technologické zaklínadlo pátého kybernetického století.

   Jakmile se před Radkem aplikace otevřela, projelo mu tělem neznatelné zachvění. Místo obvyklého výpisu celkové sumy a kolísajících přehledů uviděl všude nuly a grafy spadlé na dno. Přimhouřil oči. Tohle už znal. Ten krám se někdy musí restartovat. Dvěma neurálními příkazy účet zavřel a zase otevřel. Nic. Zavřel a znovu otevřel celý LifeFrame. Nic. Všude jen ospale zívající nuly. Začal se probírat strukturou svých účtů. Pracovní učet – nula. Krizový účet krytý zlatem – nula. Spekulativní investiční účet – nula. Nikde nic. Mírně znepokojený se svezl z postele a přemýšlel.
Po chvilce váhání sjel očima do levého dolního rohu. „AI asistent,“ stálo tam. Neměl rád jeho vymydlený hlas, ale nic jiného mu nezbývalo. Neurálním příkazem spustil vytáčení.
   „Pěkný den, jak vám mohu pomoci?“ úlisně zavrkal softwarový generátor, jehož výpočetní kapacitu tvořil z části stroj a z části cloud z několika desítek propojených zbytkových kapacit mozků pracovníků banky.
   „Já, já, mám na všech účtech nuly, nechápu to,“ zakoktal Radek.
   „Podívám se na to. Včera jste veškeré platební jednotky odeslal na Grónský účet,“ ozval se asistent.
   Grónsko, zamrazilo Radka. Grónsko, ve kterém už tři roky zuří podivná válka o ropu mezi Unií, Státy a Čínou. Tam by poslal platebky jen naprostý šílenec.
   „To...to musí být omyl. Nikam jsme nic neodesílal,“ rozčileně ze sebe dostal Radek.
   „Lituji. Omyl není možný. Náš systém prošel plus jedna certifikací,“ sebejistě a monotónně prohlásil asistent.
   „Ne, někdo mě musel podvést! Kam ty jednotky odešly?“ zoufale se ozval Radek.
   „Omyl není možný. Platební jednotky byly přesunuty do anonymizační stanice. Kromě obecného místa určení vám nemohu sdělit žádné informace. V případě pochybností se obraťte na Unipol.“
   Tón ukončující hovor nepřipouštěl žádné pochybnosti. Konverzace s asistentem skončila.
   Radek vstal a vzrušeně přecházel po pokoji pankráckého mrakodrapu sem a tam. I v nejvyšším patře zajišťovaly magnetické stabilizátory s přesnou GPS polohavatelností špice budovy naprostou nehybnost místnosti. Do háje, potřeboval bych stabilizovat amygdalu, pomyslil si Radek. Stavové informace LifeFramu mu signalizovaly, že by měl přemýšlet víc koherentně. Rizikovost výsledku případných rozhodnutí vypočítával LifeFrame v neurealtimu.
   Unipol, pomyslil si Radek. Unijní policie byla respektovaná, ale stále ještě příliš byrokratická.
   „Ohlašovna Unipolu, co pro vás můžeme udělat?“ uslyšel Radek dalšího AI asistenta. Už se mu z těch robotů zvedal žaludek. Lidské asistenty přepojovali jen při nejzávežnějších zločinech.
   „Byl mi vykraden bankovní účet. Někdo přesunul přes anonymizační centrum všechny platební jednotky do Grónska. Banka popírá přehmat,“ snažil se o korektnost Radek.
   „Vaši žádost přesunu ke zpracování do oddělení ekonomické kriminality. Upozorňuji vás však, že s novým LifeFramem, který máte podle všeho aktuální a s plus jedna certifikací není podvod možný. Neexistuje způsob, jak  klienty okrást. Lituji, ale podle mého výpočtu bude vaše žádost zamítnuta v poměru jedna ku deset na padesátou druhou. Máte ještě nějaké přání?“ rezolutně prohlásil asistent.
   „Já, já, ne...ne, dě...děkuji,“ zhroutil se na postel Radek. Šum, který se mu začínal hnusit oznamoval ukončení komunikátoru. Slunce líně sedělo na spojovacím středisku žižkovského analyzátoru mimosmyslové komunikace.

*

„Hele, neblbni,“ uklidňoval Radka Petr v podzemí kanceláře na Praze 0001. Za deset minut začíná porada a já tady musím uklidňovat ubrečenou babu, pomyslel si o Radkovi. Jeho věčná přecitlivělost mu byla protivná. Jako výkonný manažer LifeFramového zpravodajského kanálu musel být tvrdý a věcný.
   „Asi to ne...není bezpečné, musíme se někde sejít,“ slyšel Petr v LifeFramovém pokoji. 
   „Radku, prosímtě uklidni se. Dobře, tak se sejdeme v nula nula nula jedničce, u bývalé národky, ale fofrem, musím makat,“ vychrlil ze sebe Petr a pro jistotu hned pokoj zavřel. „Rede, vezmi to za mě,“ houknul vedle do kanceláře a sundal si z očí LifeFramové displeje. Dělal to výjimečně: když dostával citlivé informace od informátorů a když mluvil s politiky. A už od školy, když se cházel se svojí ženou. Kaleidoskop špíny a slasti.
   Restaurace ve staré čtvrti bylo jedno z posledních míst, kde se ještě dalo najít alepoň relativní soukromí. Staročeská jídla, hubatá servírka a primitivní hospodský. Muzeum folklóru. Restaurace sice nebyla nijak odstíněná, ale Petr nepředpokádal, že by nenápadné stavení vedle zničené a rozbořené budovy, kde kdysi stávala Česká národní banka, mohlo nějakého slídila zajímat.
   „Co dáte chlapi? Plzeň dvoutác?“ oslovila je servírka. „Jasně,“ ubezpečil jí Petr. Už pět minut pozoroval roztřeseného Radka. „Dáš si pivo, to tě uklidní,“ řekl mu. Takže Radek má prázdný účet. Sice Radkovi věřil, ale podvod v bankovní aplikaci LifeFramu? To by tedy byla neuvěřitelná novina. O plus jedna certifikaci už se něco napsal a zatím nikdo nedokázal přijít na to, jak systém nabourat. Existovala řada prací, která potvrzovala, že to ani není možné. Petr byl ovšem novinář. Co když někdo informace o systému zmanipuloval? Možné by to bylo. Ale ten přesun, jak by to mohl někdo provést?
   „Dívej Petře, musíš přemýšlet. Odposlouchávání není možné, ale co kdyby to někdo nějak, nevím jak, dokázal? Kde všude otvíráš v LifeFramu banku?“
   „Normálně, kde bych jí otvíral, cestou do práce, doma...“ vyjmenovával zoufale všechno, co ho napadlo Radek.
   „Dívej, tam se ty vektory moc mění. To by nešlo. Nekde kde se nehýbeš vůbec a delší dobu. Tak co? Kde? Mysli!“
 Radek si opřel hlavu do dlaní a zahleděl se do sklenice. Vypil jí najednou. Plzeň podle receptury z roku dva tisíce byla stále skvělá a připomínala staré časy, kdy ještě existovala republika.
   „Tak co? Co?“ dorážel netrpělivý Petr.
   „Já...nevím...je mi...blbě...chce se mi...“ Radek vytřeštil oči.
   „Aha,“ lakonicky podotknul Petr.

*

Slunce napíchnuté na vrcholek žižkovského analyzátoru rozráželo Prahu útokem parna, v Radkově pankráckém bytě ale bylo docela chladno.

   „Tak ukaž,“ pobídl Radka Petr. Radek otevřel dveře na toaletu. Petr se rozhlédl. Neviděl nic zvláštního. Simulace procesů, napadlo ho. Rozhled, který měl díky své práci, už ho nejednou zachránil před daleko většími problémy. Sedl si na dynamicky ergonomickou mísu, která se okamžitě prohnula podle jeho proporcí, zavrněla a během dvou sekund se zpevnila. Měl rád ty dvě sekundy. Dotyk se zpěvňujícím se materiálem byl příjemný.
   Petr se snažil přemýšlet. Založil si ruce a podíval se přímo před sebe. Na držadle visel mikroručník, který pomocí speciálně upraveného povrchu na základě Van der Waalsových síl utíral tak dokonale, že k rychlému umytí už dávno nebyla potřeba voda, které se ostatně nedostávalo celé civilizaci. Držadlo bylo připevněno na dokonale hladké zdi dvěma mikrokotvami na jedné i druhé straně. Petr popadl mikroručník a otřel si pot. Ručník příjemně chladil. Petr ručník vrátil na madlo. V polovině pohybu zaváhal. Jedna mikrokotva byla o něco tmavší.

*

„Udělám to pro tebe, ale jestli cekneš, víš co,“ ubezpečoval Petra dávný přítel ze studií. Specialista na mimosmyslovku, neurální vysílače a další komunikační technologie. S Petrem si psali přes LifeFrame dokonale neodhalitelným způsobem. Otevřeli starou primitivní aplikaci na malování a vzkazy si tam psali neumělým písmem. Steganografie z primárky. Fungovalo to spolehlivě. War byl u Radka behěm pěti minut.
   Augmentovaným sledovačem signálu nejdřív opatrným pohybem obtočil mikrokotvu, ve které se zřetelně při bližším pohledu rýsovala miniaturní čočka. Signál se točil ven a klesal dolů, k základům budovy. Venku se signál rozšiřoval a najednou nabral na síle. „Paralelní zesílení, tady to někde končí,“ rozhlížel se opatrně War. Přepnul výstupní kanál na LifeFrame a propojil ho s přijímači Radka a Petra. Uviděli to všichni najednou: zřetelný zaměřovací rámeček v LifeFramu a v augmented aplikaci také všechny dostupné informace.

*

„Dobře, někdo mě sledoval kamerou,“ bezradně krčil rameny Radek zpátky v bezpečné hospodě. „Přesněji řečeno, sledoval tě Miloslav Yin Deryl, ze zaparkovaného magnetoloku,“ upřesnil údaj War.
   „V redakční databázi tu o něm moc není. Podle stavby těla patří mezi adborgy. Tohle je méně častý případ. Vypadá to, že kdysi neslyšel, zřejmě se tak narodil, když mu udělali tuhle úpravu,“ dodal Petr při pohledu na Derylovu fotografii, kterou našel v temných zákoutích databází LifeFramu.
   Radek se na Petra i Wara podíval naprosto nechápavě.
   „Dívej, adborg je člověk, který byl opraven pomocí nějakého kybernetického dodatku. Pozná se to na hlavě. Na boku ti jednak zůstanou konektory od opravných kontrol a jednak máš trochu hranatější zátylek. Někam se ten kybernetický addon musí přidat,“ vysvětloval Petr.
Radek se pořád mračil.
   „Chápeš, ten chlap prostě neslyšel, možná do svých třiceti, v tom věku se už můžou dělat addony. Pak mu jednoduše opravili mozek, přidali mu tam přístroj, který mu umožnil slyšet. Pan tao*,“ dovysvětlil situaci War.
   „Co mám dělat?“ sklonil hlavu Radek. „K čemu mi tohle je...nechápu, jak mě dostali...“
   „Dívej, zítra mám schůzku s ministrem záležitostí LifeFramu, zkusím s ním promluvit,“ zkoušel utěšit Radka Petr.
   „Zkusím taky něco vymyslet. Jdi už do práce a pak domů, a hlavně – pořádně se vyspi,“ snažil se War.
   Radek se zoufale podíval na další pivo, které neměl čím zaplatit. Dnes nezaplatím pivo, zítra byt a pozítří můžu vypnout LifeFrame odejít na jih, napadlo ho.
   Všichni věděli, že šance něco udělat je možná jedna ku deset na padesátou druhou. Podvést systém plus jedna totiž není možné. A přece se to stalo. Jenže nikdo netušil jak.

*

„Co je s tebou?“ dorážela na Radka Lenka. „Měl bys být chlap. Podívej se na Petra. Zase máš náladu, co,“ rozčilovala se. Slunce se klonilo nad Prahou 0005 a Smíchov zářil rudě jako krev humanoidů ve válkou roztrženém Grónsku. Petr nepřítomně hleděl na okno LifeFramu propojené s Lenčiným. Bylo divně ploché. Dvěstě let od natočení prvního 2D filmu, stálo na upoutávce. Najednou se objevil záběr s Hitlerem, Radek ho hned poznal, i když druhá světová válka už byla historie téměř neskutečná. Na trhaném obraze vystupoval Vůdce do svého sídla v Berghofu. „Schöne wetter,“ slyšel ho prohodit.
   Očima sjel do horního pravého rohu a chtěl aplikaci zavřít. Těsně před neurobodem pro zavření se zarazil. Zatraceně. Tenhle film by přece měl být němý.

*

„Certifikace plus jedna prolomena, grónští generálové obviněni z tajného financování války,“ hlásal palcový titulek titulního článku zpravodajského kanálu, kterému velela Petrova redakční „jednotka“. Radkova fotografie byla hned vedle. Vypadal na ní daleko lépe než ve svém skutečném těle v Petrově kanceláři.
   „Petře, děkuju ti,“ skoro dojatě podával ruku Radek a zvedal se od stolu.
   „Hlavně to ne,“ úsečně prohodil Petr. „Tak koukej mazat, mám práci,“ dodal.
   „Stejně to je neuvěřitelné,“ podotknul Radek.
   „Co? To, že ti odezřeli všechny údaje ze rtů, když si je neslyšně vyslovoval? To víš, staré umění. Kdopak dneska ještě ví, co to vůbec odezírání je,“ zasmál se Petr.
   Radek vyšel z podzemní kanceláře a upřel pohled na zchátralou pozemní prahu. Sluneční světlo něžně oblévalo jeho nový magnetolok. Radek spokojeně zavřel oči a myslel na Lenku. Koupím jí nějaký němý film. Třeba Zlaté opojení od Chaplina, usmál se.

*čínsky, přibližně „hotovo“

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Radek a Petr by vám asi internetové bankovnictví nedoporučili s valkým nadšením. Přesto je to pohodlný a velmi rozšířený způsob, jak s bankou komunikovat.

„První službou našeho přímého bankovnictví (a vlastně i první službou přímého bankovnictví na trhu v ČR vůbec) byla služba telefonního bankovnictví zvaná Sporotel – telefonní bankovnictví pro privátní osoby,“ vzpomíná Jan Holinka z České spořitelny. „Služba Sporotel byla k dispozici od roku 1996. Od roku 2001 budujeme své přímé bankovnictví na pilíři služby SERVIS 24. Nejprve do něj patřilo pouze telefonní bankovnictví (v roce 2001 převedený Sporotel), později i internetové (2001) a GSM bankovnictví (2005),“ popisuje vývoj Holinka.

Podle něj přímé bankovnictví využívá 1,31 milionu klientů České spořitelny. „Klienti banky mohou  v internetovém bankovnictví provádět běžné bankovní operace v klidu a pohodlí domova či kanceláře a navíc ve svém osobním tempu,“ říká Holinka. A nezapomene dodat že jde o „vysoce zabezpečené levné bankovnictví“.

Technologie se samozřejmě nedá zastavit. „Můžeme se na to podívat i tak, že internetové bankovnictví v podstatě nahrazuje bankovního úředníka, který je kvalifikovanou osobou a především poradcem klienta. Na druhé straně se však v bance také za internetovým bankovnictvím skrývá tým pracovníků, kteří se vyřízením konkrétních žádostí zabývají,“ říká Kamila Nevěčná, ředitelka elektronického bankovnictví Volksbank. Přes zřejmé výhody pro banku a klienta podle ní ovšem stále zůstavají starší klienti, kteří důvěřují spíše klasickým pobočkám a také mimo jiné například vkladním knížkám.

Integrace technologie do každodenního života potvrzují slova Denisy Salátkové, tiskové mluvčí Poštovní spořitelny. „Využívání služeb elektronického bankovnictví neustále roste. Dokazuje to i zájem o takové služby, jako je TV Banka umožňující ovládat účet pomocí televizního ovladače, nebo Komfortní vyúčtování, které přes internetové bankovnictví zajišťuje rychlé a pohodlné placení účtů,“ říká Salátková. Poštovní spořitelna přitom eviduje 350 tisíc uživatelů internetového bankovnictví.

Podle Pavly Hávové z ČSOB je stále ještě „živý“ pracovník pobočky nezastupitelný. „Nikdo klientovi neporadí lépe než profesionál „z očí do očí“,“ upozorňuje. Ovšem například 93 % platebních příkazů je podáno eletronicky a zbytek samoobslužně přes sběrný box.
Technologie má zkrátka své pro i proti. Při jejím využívání se ale určitě vyplatí velká opatrnost – dnes a velmi pravděpodobně také v blízké budoucnosti.