Jste drazí! Vlastně ne, chceme toho moc...

Bártův veletoč v názorech na marže stavebních firem ukazuje, že Věci veřejné jsou ryze populistickou stranou, která záhy po volbách zapomíná na svou předvolební rétoriku.

Pomineme-li hlavního spořivce Kalouska, je možné za nejviditelnějšího ministra považovat šéfa resortu dopravy Víta Bártu. Když spolu se svým příchodem ohlásil tah na snížení cen za dodávky stavebních prací a hrozil zastavením staveb, spustil zřejmě obrovské manévry. Na Ministerstvu dopravy si podávaly dveře krajské delegace spolu s lobbisty, a jejich společným cílem bylo oddálit či úplně znemožnit zamýšlené zastavení jednotlivých infrastrukturních staveb.

Ještě v době skládání koalice Bártův papírový šéf Radek John vytrvale tvrdil, že jeho strana (či lépe řečeno politické uskupení se záhadným cílem a ještě tajemnějším pozadím) tvrdě půjde proti korupci a předraženým státním zakázkám. Není snad lepšího příkladu než právě dopravní infrastruktura, kde pouhé srovnání se zahraničím ukazuje, že máme na to, abychom měli jedny z nejlepších dálnic v Evropě. Bohužel to tak vypadá pouze podle ceny, samotná kvalita pokulhává – viz vydutý hrbol na D5.

Stavební firmy si mnou ruce, silniční stavby nebudou ve velké míře pozastaveny

Leštění klik dopadlo pro některé stavební firmy úspěšně. Ministr Bárta si zřejmě sypal hlavu popelem, že si dovolil pochybovat o tom, že jejich marže nejsou přiměřené. A tak výsledek je typicky český: šetřit musíme, bez toho to nejde, přece jsme to slíbili a všem tvrdili, že jinak nelze. Ale stavební firmy nemohou snížit své ceny, to by přišly na buben. Tak ušetříme tím, že přehodnotíme své požadavky. Nebudeme chtít protihlukové stěny, vypustíme některé dálniční exity a ušetříme.

Stavební firmy si mnou ruce, ztráta několika procent objemu stavebních prací je velmi přijatelnou cenou za to, že silniční stavby nebudou ve velké míře pozastaveny. U železnic tomu však tak není.

Na druhé koleji

Že půjdou investice do železniční infrastruktury stranou, to je veřejným tajemstvím již od doby jmenování nového ministra, a jedna cesta pendolinem za hojné účasti fotografů na tom nic nezmění. Ale za to, že se zastaví téměř všechny železniční stavby, za to může Správa železniční dopravní cesty, neboť na rozdíl od svého silničního protějška Ředitelství silnic a dálnic nebyla schopná nalézt dostatečné úspory (rozuměj: nesnížila své požadavky).

Realizovaná stavba výrazně naddimenzovaného železničního koridoru z Českých Budějovic do Českých Velenic nebo připravovaný přesun brněnského nádraží jsou příklady staveb, kdy lze ušetřit, aniž by to veřejnost či přepravci výrazně negativně pocítili. Brněnské nádraží sice příliš nevyhovuje, na druhou stranu jeho unikátní poloha a napojení na tramvajový systém jsou výrazným plusem pro zachování současného statusu. Ale ponechání zbytků hlavních železničních tahů bez modernizace je jako zrekonstruovat dům, který nezateplím. Najednou se ztrácí důraz na ekologickou funkci železnice, zřejmě systémem dotací na solární panely již bylo ekologii učiněno zadost. Chce-li ministr dopravy šetřit, může otevřít železnici větší konkurenci. Jinak stěží přitáhne více cestujících na koleje a obrovské prostředky investované do nových koridorů přijdou vniveč. České dráhy bohužel svou šanci již promarnily.

Podobně pochybné je rozhodnutí o zastavení 4 silničních staveb, z nichž 3 leží na severní Moravě. Od stolu se krásně škrtá, ale ministr dopravy jako Pražák si zřejmě neuvědomuje, že mj. zastavil stavbu mostu, který má nahradit dříve stržený most v Bohumíně. Jeho funkci dočasně po dobu výstavby nového mostu převzala provizorní lávka, a nyní se ukazuje že „dočasně“ je dosti široký pojem. Ostatně, jedno „dočasně“ už jsme tu v minulosti měli. A trvalo to přes 20 let. Doufejme, že v Bohumíně jejich dočasné řešení nenastaví nový rekord dočasnosti.

Investice s rozumem

Finance.cz radí: hoďte stranou úspory a rozhodujte na základě rozumu. Přece nemá smysl dělat novou střechu, když se rozpadají základy. Jedním ze základních investorských pravidel jsou investice s rozumem. Opakovaně se ukazuje, že nejhorší rozhodnutí jsou ta rychlá impulzivní. A stát je přitom ten největší investor.