Jsme si všichni rovni, ale někteří jsou rovnější

Od roku 2006 měsíc co měsíc sledujeme, že stavět sluneční elektrárnu se vyplácí čím dál více. A po celou dobu vláda zůstávala v klidu a situaci nijak neřešila. V tomto roce se solární boom změnil doslova v mánii, kdo má ruce a nohy a projekt s připojením, tak staví, seč mu síly stačí. A naše vláda se teprve probouzí a začíná řešit situaci.

S křížkem po funuse

Jeden ze tří hlavních nástrojů k omezení a znevýhodnění solárního byznysu je zvýšení poplatků za vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu. Opatření k pousmání. Již více jak půl roku distribuční společnosti nepřidělují nové připojovací kapacity do sítí, a tudíž nemá smysl zatím rozjíždět nové projekty. Ten, kdo měl v zimě přidělenu kapacitu sítě, tomu již dnes elektrárna stojí, nebo má přinejmenším vynětí ze zemědělského půdního fondu již vyřízeno.

Je tedy otázkou, jak takový krok může způsobit zlevnění elektrické energie pro příští rok. Nikde se neuvádí, zda-li tomuto navýšení budou podléhat jen pozemky pro průmyslové zóny, nebo i pozemky, které jsou určeny např. k zastavění rodinnými či bytovými domy.

Druhým nástrojem je zavedení speciální srážkové daně, která se tak osvědčila u omezení podpory stavebního spoření. Nástroj na první pohled jednoduchý, dle ministra Kalouska ale velmi složitý, neboť je třeba zohlednit, kdy byla elektrárna zhotovena a proto zavedení této daně není jednoduché. Jedním dechem pak dodává, že tato nepravá retroaktivita v zákonné úpravě by se nemusela líbit zahraničním investorům, a v důsledku zavedení srážkové daně na solární elektrárny by se republika opět mohla dostat do kolečka arbitráží, v nichž by byla žalována pro poškození investic zahraničních subjektů, které, jak je veřejným tajemstvím, jsou stejně v rukou českých majitelů.

Někteří jsou si rovnější

A zde je kámen úrazu, opět se ukazuje, že prostý lid snese vše, naopak před miliardáři je třeba chodit po špičkách. Srážková daň na podporu stavebního spoření je zcela v pořádku, ale srážková daň na solární panely je věc velmi ošidná. Ruku na srdce, obě dvě daně jsou jasným podvodem. Zasahují do smluvních podmínek občanů či firem, kteří jednali v dobré víře ve stabilní prostředí a motivováni určitým ziskem. A to se mění až poté, co nelze vzít dříve podniknuté kroky zpět.

Jako třetí nástroj zůstává prodej emisních povolenek. Máme štěstí, že emise v roce 1990 byly tak velké, že nám v této době život neztrpčuje ještě platba za vypouštění škodlivin do ovzduší. Ale znevýhodňovat produkci čisté energie tím, že do systému zapleteme institut, jehož smyslem je ekonomický tlak na ekologičtější zdroje?

Čas nepřítelem státu

Stát se odhodlal k radikálnímu zásahu do solárního byznysu nejméně s dvouletým zpožděním. Nechuť řešit tento klíčící problém hned v počátcích nemá své racionální vysvětlení. Logické důvody, kterými lze toto váhání vládní exekutivy vysvětlit, jsou prazvláštní. Je zájem na tom, aby dnešní návrhy byly uvedeny v život co nejpozději? Příští měsíce ukáží, zda-li se vláda dokázala s problémem solárních panelů vypořádat alespoň trochu slušně, nebo jde opět pouze o vzletné proklamace s minimálním účinkem.

Zahraniční investoři mohou hrozit arbitrážemi. Český občan, český daňový poplatník ne, ten je odkázán jednou za čas k takové poloviční arbitráži. Může se vyslovit, nakolik je spokojen s vládní garniturou jak v Praze, tak i u něj na radnici. Mírný nárůst počtu voličů (dříve k volbám apatických) spolu s poměrně divokými výsledky voleb z poslední doby dává tušit, že pod pokličkou to vře.

Jarní bouře v Poslanecké sněmovně byla jen prvním dějstvím, právě proběhlé komunální volby výrazně zamávaly i se stojatými vodami na radnicích. Po letech se konečně voliči odhodlali k ráznému hlasování, zaběhlé jistoty jsou ty tam. Bohužel, než jsme se dostali do tohoto stavu, zaplatili jsme příliš velkou cenu.