Žádná měnová válka. Shodneme se na směru, nikoli na tempu

Rozvíjející se země po dlouhou dobu orientovaly své obchodní plány na export. Historicky byly takovéto plány velmi úspěšné, protože tyto země nacházely významného odběratele ve Spojených státech a dalších rozvinutých ekonomikách. Po letech reforem a vyjednávání Čína v roce 2001 vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO) a během krátkých osmi let se stala největším světovým exportérem, když v roce 2009 předstihla Německo. Velikost Číny v poměru k jejím zákazníkům napíná tento exportní model rozvíjejících se trhů na hranici únosnosti.

Čína a další rozvíjející se země úspěšně rostou a udržují svůj podíl na exportních trzích především díky své politice udržování konkurenceschopné měny. Jejich strategie spočívá v omezení míry posilování měny vůči americkému dolaru a snižování její volatility. Tuto strategii naplňují napodobováním měnové politiky amerického FEDu a absorbováním poptávky po svých měnách akumulací rozsáhlých devizových rezerv. Výsledkem, viditelným zvlášť od vypuknutí finanční krize, je to, že rozvíjející se země udržují úrokové sazby na úrovni nižší než by odpovídalo míře aktivity jejich ekonomik.

Stagnace úvěrového trhu navzdory nízkým sazbám

Ačkoli jsou úrokové sazby v USA, eurozóně a dalších rozvinutých zemích blízko nuly, úvěrový trh stagnuje, protože většina domácností se snaží vyrovnat své příjmy a výdaje nebo snížit rekordní zadluženost. USA hodlají dokonce zaujmout ještě vstřícnější postoj a napumpovat miliardy dolarů do nemocné ekonomiky v druhém kole kvantitativního uvolňování. A naopak, tyto ultranízké úrokové sazby importované do Číny a dalších rozvíjejících se ekonomik mají vysoce stimulační účinek, který způsobuje růst objemu úvěrů a produkce nad úrovně před finanční krizí, což vede k obavám z růstu inflace a přehřátí ekonomiky. Je zjevné, že Čína a ostatní rozvíjející se země nemohou pokračovat v importování měnové politiky FEDu. 19. října 2010, poprvé téměř po třech letech, se Čína rozhodla přibrzdit zvýšením úrokových sazeb o 25 bazických bodů, aby ekonomice ulevila.

Nějakou dobu pochopitelně potrvá, než dokáží rozvíjející se ekonomiky diverzifikovat své obchodní plány a oslabit exportní složku ve prospěch domácí poptávky. 19. června 2010 Čínská lidová banka (PBOC) oznámila, že opět uvolní fixaci k dolaru a signalizovala posun k větší flexibilitě kurzového režimu vůči koši měn váženému podle objemu obchodu. Oznámení zveřejněné v angličtině na internetových stránkách Čínské lidové banky bylo stručné a věcné, zatímco jeho čínská verze podrobně vysvětlovala exportně orientované podnikatelské komunitě důvody odstranění fixace. Čínští centrální bankéři tvrdí, že tento krok podpoří zvyšování produktivity a modernizaci čínského průmyslu, jakož i diverzifikaci ekonomiky posílením sektoru služeb. Teze PBOC nepřekvapují tak jako na začátku finanční krize, kdy se poptávka po exportním zboží zhroutila, což vyústilo v uzavírání továren a masové propouštění dokládající nezdravou závislost Číny na vývozu.

Ke změně potřebují rozvíjející se země čas

Jak rychle se mohou rozvíjející se ekonomiky změnit? Například v Asii se tradičně jedná o národy střadatelů. Z neexistence záchranných sociálních sítí pro velké části populace v podobě dávek v nezaměstnanosti, zdravotní péče a důchodového zabezpečení je zřejmé, jak obtížné pro tyto země je významnou měrou stimulovat spotřebitelskou poptávku. Ke změně potřebují rozvíjející se země čas na zavedení nových politik, které přeorientují obchodní plány na stimulaci růstu na domácím trhu. Nutnost dostatečného času na změny nepomáhá politikům v USA ani jiných rozvinutých zemích řešit vysokou nezaměstnanost, stlačenou poptávku a sníženou konkurenceschopnost místních firem vůči levnějším sousedním rozvíjejícím se zemím. Někdo musí přijmout politickou odpovědnost.

Rozvíjející se země díky disciplinovanosti ve spoření vykazují mnohem lepší makroekonomické parametry oproti rozvinutým zemím s vysokými půjčkami a velkou spotřebou. Tato síla rozvíjejících se ekonomik zdůrazněná současnými hodnotami i výhledem růstu, úrovně zadluženosti, vyrovnanosti rozpočtu a stavu běžného účtu způsobuje, že tlak na posilování měn rozvíjejících se zemí bude dále sílit. Kapitálové toky budou upřednostňovat země s dobrými makroekonomickými ukazateli a zatíží země postižené vysokým zadlužením, které musí tisknout nové a nové peníze, aby se vyhnuly deflaci.

Rozvíjející se ekonomiky budou i do budoucna řídit míru, do jaké poptávka po jejich měnách vytváří tlak na apreciaci pomocí restrikcí pro kapitál – od uzavření ekonomiky jako v Číně po zdanění cizích kapitálových toků jako v Brazílii. Pomalé tempo změn bude mařit úsilí rozvinutých zemí o obnovení konkurenceschopnosti v rámci světového obchodu, avšak taková je realita dvou velmi odlišných ekonomických kultur adaptujících se na podmínky nového světa, kde se velký objem bohatství potřebuje přesunout na rozvíjející se trhy.

Autor článku působí jako Head of Fixed Income and Currencies investičního oddělení Lombard Odier.