Strašák jménem inflace je zpět

V Evropě začíná inflace trápit především Británii a Bank of England. Ta se snaží udržovat meziroční růst inflace stabilní na dvou procentech, kde se ale naposledy pohybovala v prosinci 2009. Již v lednu 2010 vystoupala na 2,9 % a od té doby až do konce roku pod tuto hranici neklesla. Průměrná míra inflace za celý rok 2010 nakonec byla v Británii více než procento a půl nad oficiálním inflačním cílem banky, která již od začátku roku prognózovala, že by koncem roku 2010 měl růst CPI zpomalit na 2 %. To se však nestalo. Podle prosincových výsledků dosahoval CPI koncem roku meziročně 3,7 %, což bylo vysoko nad většinovým očekáváním analytiků. Ceny ve výrobě pak rostly meziročně o 12,5 %, přičemž meziměsíčně v prosinci vzrostly o skokových 3,4 %. Ani to ale zdaleka není vše. Již lednový CPI, který v sobě bude zahrnovat i změnu DPH z 17,5 % na 20 %, by mohl meziročně růst o více jak 4 %.

Bank of England se tak dostává do nezáviděníhodné pozice. Pokud by totiž chtěla začít zvyšovat sazby, aby zabránila dalšímu růstu cen a inflačních očekávání, činila by tak v situaci, kdy se vláda chystá začít uplatňovat tvrdá úsporná opatření. Tím by následně podkopala schopnosti již tak křehké ekonomiky růst.

• Jak je na tom inflace v ČR?

Jak z této tíživé situace ven?

Jednou z cest může být vznikající problém ignorovat. A zdá se, že právě o to se Bank of England již delší dobu pokouší. Stačí totiž označit faktory působící na růst cen za „krátkodobé“ a očekávat, že se růst CPI ve střednědobém horizontu vrátí zpět ke 2 %. Kdy se z krátkodobých faktorů stávají faktory dlouhodobé, je pak již pouze otázka sémantiky. Že by na této cestě banka mohla pokračovat i navzdory těmto číslům naznačuje i nedávný komentář jednoho z členů Výboru pro měnovou politiku Bank of England Paula Fishera. Podle jeho slov „není třeba se příliš znepokojovat krátkodobými výkyvy inflace, které banka stejně nedokáže nijak ovlivnit“.

Na posledním zasedání Bank of England hlasovalo 7 z 9 členů pro ponechání sazeb beze změny, jeden člen se vyslovil pro jejich okamžité zvýšení a jeden hlasoval dokonce pro další rozvolnění měnové politiky.

Růst cen zrychluje i v eurozóně

Problémy se však netýkají pouze Británie a Bank of England. Do velmi složité situace by se dříve či později mohla dostat také Evropská centrální banka. Inflace v eurozóně v prosinci rychlila meziročně na 2,2 %, zatímco trh počítal s růstem o 2 %. Její růst překonal inflační cíl ECB poprvé od září 2008, kdy Evropu naplno zasáhla globální finanční krize. Na to již začátkem ledna reagoval šéf ECB Jean-Claude Trichet, který upozornil, že banka může v případě nutnosti sáhnout ke zvýšení úrokových sazeb.

Pozice ECB je ale možná ještě daleko složitější, než je tomu v případě Bank of England. Zvýšení sazeb by totiž velmi zkomplikovalo situaci vládám některých členským zemím eurozóny, které si již nyní půjčují častokrát s rekordní rizikovou přirážkou. Řecko a Irsko již kvůli vysokým úrokům bylo nuceno požádat o pomoc eurozónu a MMF. Do podobné situace by mohla přísnější měnová politika ECB zahnat také Portugalsko a Španělsko, což by dále vyostřilo již tak obtížně zvladatelnou dluhovou krizi, kterou si Eurozóna prohází od loňského května. 

Omezený manévrovací prostor

Manévrovací prostor Bank of England i Evropské centrální banky v jejich boji s inflací je proto silně omezený. Pokud se centrální banky spoléhají na to, že inflace začne sama od sebe klesat, mohou v budoucnu splakat nad výdělkem. Její růst je tažen primárně zvyšujícími se cenami potravin a energií na světových trzích, které nestoupaní ani tak kvůli zvýšené poptávce, jako spíše díky extrémně rozvolněné měnové politice centrálních bank, které zaplavily a stále zaplavují trhy ohromným množstvím čerstvé likvidity. Inflace je tedy primárně důsledkem inflačního chování centrálních bank, které se rozhodly za každou cenu zachránit krachující státy a finanční instituce. 

Budou-li centrální banky plnit svůj mandát a dělat vše proto, aby zachovaly „cenovou stabilitu“, nezbude nic jiného než odstranit podpůrné berličky, kterými dosud podpíraly trhy, což může mít velmi negativní dopad na reálnou ekonomiku, v důsledku urychlení procesu oddlužování (deleveragingu) veřejného a soukromého sektoru. V případě, že tak neučiní, nezbude než si na vyšší tempo růstu cen začít pomalu zvykat.

Autor článku působí jako analytik společnosti X-Trade Brokers.