Dvourychlostní Evropa: Německý zázrak a řecký bankrot

Zavedení jednotné měny mělo evropské ekonomiky ještě více sblížit a směřovat k prohloubení jednotného trhu, který by umožnil profitovat všem zapojeným zemím. Mezi očekávané efekty úzkého hospodářského propojení a odbourání směných kurzů patřilo postupné sbližování úrovně produkce, cenových hladin a úrokových sazeb.

Zdánlivé sbližování

Realita je však jiná. Očekávání se plnila jen v době, kdy se Evropa vezla na vlně globální ekonomické expanze. Je pravda, že hospodářský růst v zemích eurozóny nebyl nijak oslnivý, ale například řecká ekonomika vytrvale rostla rychleji než ostatní vyspělé země, jako Německo nebo Francie a skutečně tak docházelo k jejich sbližování. Během recese se karta obrátila, a zatímco německá ekonomika si v roce 2010 připsala vzestup HDP o 3,6 %, Řecko pokleslo o 4,5 %.

Proč se vývoj tak náhle otočil? Možná proto, že řecký růst byl předtím stimulován relativně nízkými úrokovými sazbami Evropské centrální banky a byl de facto založen především na dluhu. Nebo proto, že řecká vláda získala nečekaně velkou důvěru zahraničních věřitelů, kteří jí dříve nechtěli svěřit větší množství peněz kvůli obavám o devalvaci měny. Obavy se vrátily během finanční krize, půjčování na soukromém trhu se stalo neúnosným a na scénu přišly známé instituce.

Obtížnější než se čekalo

Podle původních plánů měla být pomoc Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu jen krátkodobým opatřením před neklidem na finančních trzích. Úsporná opatření však nepostupují podle plánu a hospodářský pokles dál podkopává příjmy státního rozpočtu. Řečtí politici tak mohou na vlastní kůži ochutnat, jak obtížné je dostat stát z chronického deficitního hospodaření.

Během ekonomické expanze je tak snadné zvyšovat výdaje státu, stimulovat růst a nakonec vybrat do rozpočtu další peníze. Pokud zaměstnancům rostou mzdy, firmy vykazují zisky a lidé více utrácejí, nepřijde díky komplexnímu systému zdanění zkrátka ani státní pokladna. Politici mohou velkoryse zvyšovat platy ve veřejné sféře, protože nakonec se valná část rozdaných peněz vrátí zpět do státní kasy prostřednictvím odvodů.

Pokud jsou ale na programu úspory, čelí představitelé z logicky věci při jejich prosazování opačnému trendu. Škrty ve státních platech znamenají zároveň nižší výběr daní z příjmu, pojistného a přeneseně i daně z přidané hodnoty. Sestupný trend hospodářské aktivity způsobený poklesem poptávky má většinou výrazně negativní dopad na zisky společností a tedy na další významnou složku příjmů státního rozpočtu – daň z příjmů právnických osob. V takové situaci je velmi obtížné splnit nároky věřitelů bez vskutku radikálních kroků.

Jedna měna, různý vývoj

Řecko zažívá tvrdé procitnutí z růstového opojení a tamější obyvatelé si velmi pravděpodobně budou muset připravit na pokles životní úrovně. O restrukturalizaci řeckého dluhu se otevřeně mluví už delší dobu a většina investorů ji očekává. Ostře se proti staví hlavně Evropská centrální banka, i když zůstává otázkou, zdali dokáže něčemu zabránit.

Nůžky mezi Německem a periferními státy eurozóny se dále rozevírají. Zatímco Řecko či Irsko zřejmě překročily svůj hospodářský potenciál a během expanze nastřádaly neudržitelné dluhy, které budou muset splácet, Německo těží z pozvolného globálního oživení, jeho hospodářství roste nejrychleji od sjednocení a nezaměstnanost se pohybuje na rekordně nízké úrovni.

Ani společná měna nedokáže překonat rozdíly mezi jednotlivými ekonomikami, co se technologických možností, pracovního nasazení a schopností obyvatel týče. Znovu si tak ekonomové kladou otázku, zda politika jedné centrální banky může vyhovovat všem členům eurozóny. Zda úrokové sazby nebyly před pár lety pro Řecko příliš nízké a neživily zbytečně fiskální expanzi, která splaskla, jakmile se k věřitelům donesly údaje o řeckém hospodaření. A zda naopak tehdy nebyly sazby příliš vysoké pro Německo, které rostlo velmi pomalu.

Sblížení úrokových sazeb s vyspělými státy bylo po zavedení eura akcentováno jako pozitivní. Dnes už ale vidíme i negativa v podobě nakumulovaných dluhů. Dále se musíme ptát, jestli relativně pevná měna není teď periferním státům se slabším průmyslem spíše na škodu. Obzvlášť, když síla měny vůbec nekoresponduje s tamějším ekonomickým vývojem.