ECB hraje vysokou hru se špatnými kartami

Centrální banky mají již dlouhá léta image apolitické instituce, jejichž jediným cílem je zajištění stability měny a finančního systému. Pro tento účel využívají měnové politiky a celé řady zásad a regulatorních pravidel. Jedním z takových je například to, že akceptují výměnou za své půjčky jen vysoce kvalitní cenné papíry (kolaterál), aby na sebe braly co možná nejmenší riziko při poskytování půjček finančním institucím. Chrání tím nejen sebe, ale i finanční systém, který by měl sestávat z bank s co možná nejkvalitnějším úvěrovým portfoliem.

Jak tomu však doopravdy je?

Zkušenosti poslední doby ale ukazují, že se tato pravidla vztahují především na dobré časy, kdy s jejich dodržováním nemá žádná finanční instituce sebemenší problém. V době, kdy je těchto pravidel nejvíce zapotřebí a kdy finančnímu sektoru začíná téct do bot, je totiž centrální banky dle potřeby ohýbají, uvolňují a pozměňují, protože je to pouze jejich porušení, které může odvrátit hrozící vlnu bankrotů. Pravidla tak platí pouze tehdy, kdy jejich dodržování nic nestojí, čímž je vytvářeno dokonalé prostředí k rozkvětu morálního hazardu.

Evropská centrální banka drží nad vodou zadlužené státy za každou cenu

V současnosti neexistuje asi lepšího příkladu těchto praktik, než jaký nabízí Evropská centrální banka. Instituce, která svou prestiž vystavěla na odkazu německé Bundesbanky, a která je dnes ochotna udělat téměř cokoliv, aby zajistila, že nesolventní banky a státy v eurozóně mohou dále fungovat, aniž by nesly odpovědnost za svá rozhodnutí.

Důsledky tohoto jednání jsou nejlépe vidět právě na podmínkách, které ECB nastavuje pro poskytování zajištěných půjček finančním institucím. Zatímco ještě před třemi lety mohly komerční banky získat od ECB úvěr pouze výměnou za vysoce kvalitní státní dluhopisy s minimálně A- ratingem, dnes je ECB ochotna přijímat dluhopisy s ratingem CCC, který se řadí do třídy extrémně spekulativního dluhu s vysokou pravděpodobností nesplacení. Právě tímto opatřením ECB udržuje při životě bankovní systém v zemích jako je Řecko, Portugalsko, nebo Irsko, kde tamní banky nemají dostatek kvalitních aktiv k tomu, aby si zajistily financování a jejich poslední šancí je půjčka od ECB.

Proč nenechá ECB předlužené státy zbankrotovat?

V současnosti dosahují pohledávky ECB vůči bankám a vládám Řecka, Irska a Portugalska 360 miliard euro. Jedná se o pohledávky, kterých se ECB v dohledné době nemůže zbavit. Jejich prodej by totiž odříznul od financování ty banky, které ECB udržuje nad vodou.

Právě z této obří expozice pramení odpor banky k případné restrukturalizaci, která je podle mnohých jedinou logickou – i když bolestivou – cestou ven ze současných problémů. Restrukturalizace by totiž odhalila, do jak riskantní akce s prostředky obyvatel eurozóny se ECB svým počínáním pustila.

Ještě potupnější by pak byla pro ECB skutečnost, že k tomu aby zabránila naprostému rozkladu finančního sektoru v těchto zemích (což jak se ukázalo je její primární cíl), musela by i nadále komerčním bankám půjčovat proti dluhopisům nyní již bankrotujících států s cejchem ostudného ratingu D (default). Že je něco takového velmi reálné naposledy v minulém týdnu naznačila ratingová agentura Standard & Poor’s, která varovala před tím, že jakýkoli plán na restrukturalizaci dluhu, o kterém se nyní v Evropě živě diskutuje, bude považovat za kreditní událost, neboli default.

ECB se svým počínáním vydala na velmi riskantní cestu, ze které se již nemůže vrátit zpět. V případě, že by byly některé země dotlačeny okolnostmi k restrukturalizaci dluhu, postoupí ECB o další krůček vpřed ve své přeměně z ochránce společné měny ve strůjce jejího zániku a v banku, která rizikovostí svých operací vysoce převyšuje ty finanční instituce, které se v současnosti pokouší zachraňovat.

Autor článku působí jako analytik společnosti X-Trade Brokers.