Očekávání ohledně mimořádného summitu eurozóny slábnou

Před politiky členských států stojí hned několik problémů, které ohrožují samotnou existenci eura. První z nich se týká extrémně zadluženého Řecka, jehož dluh dosahuje v současnosti zhruba 160 procent HDP a nadále prudce roste. Neexistuje prakticky žádná šance, že země se bude moci příští rok vrátit na finanční trhy a bude tak moci získat peníze na financování dluhu od soukromých investorů. Již nyní je naopak jasné, že Řecko bude do roku 2014 potřebovat celkem 120 miliard eur, aby splnilo své závazky vůči věřitelům.

Do této částky přitom nejsou započítané peníze, které již eurozóna a MMF Řekům poskytly v rámci pomoci odsouhlasené loni na jaře. Tehdy šlo o celkem 110 miliard eur. Je tak zřejmé, že Řecko bude potřebovat další peníze. Nevyhnutelné je i snížení dluhu, který není udržitelný ani krátkodobě. Z jednání lídrů eurozóny tak musí dříve nebo později vzejít nových záchranný program.

Na rozdíl od loňské záchrany chce eurozóna tentokrát do pomoci Řecku zapojit i soukromé investory. Jde především o snahu Německa a Nizozemska, jejichž politici nechtějí, aby značnou finanční zátěž celé operace nesli opět jen daňoví poplatníci. Proti oběma zemím ovšem stojí Evropská centrální banka. Zejména její šéf Jean-Claude Trichet upozorňuje, že zapojení soukromých investorů povede hlavní světové ratingové agentury k dalšímu snížení hodnocení země, tentokrát však na úroveň označující bankrot či řízený bankrot (v angličtině default či selective default).

Pokud se ECB bude držet svých pravidel, nemůže v případě dalšího snížení ratingu přijímat řecký dluh jako zástavu. To znamená, že by přestala poskytovat finance řeckým bankám, které jsou na její pomoci životně závislé. Řecký finanční sektor by se tak okamžitě zhroutil. Výpadek financování ze strany centrální banky by tak musely nahradit státy eurozóny, které nemají nejen potřebné peníze, ale ani potřebný nástroj, jehož prostřednictvím by tak mohly činit.

Diplomaté tak v současnosti favorizují dohodu na poměrně novém řešení, které představuje zavedení speciální bankovní daně. Jejím prostřednictvím by země eurozóny mohly v příštích třech letech vybrat zhruba 30 miliard eur, což je stejná částka jakou od soukromého sektoru na záchranu Řecka politici dosud očekávali. I nad tímto řešením však visí řada otazníků. Není mimo jiné jasný jediný detail, jakým způsobem budou státy novou bankovní daň vybírat. Situaci navíc komplikuje skutečnost, že není možné daň zavést plošně, ale musí tak učinit jednotlivé členské státy. Celý proces se tak může prakticky kdykoliv zadrhnout.

Druhým krokem, na němž by se mohla eurozóna dohodnout, je vytvoření nové úvěrové linky, o níž dnes informoval deník Financial Times Deutschland. Ta by měla fungovat v rámci současného záchranného fondu eurozóny (EFSF). O půjčky by mohly žádat především státy, kde hrozí rozšíření dluhové krize, v současnosti například Španělsko či Itálie. Poskytnutí finančních prostředků by nemělo být podmíněno drastickými úspornými opatřeními, ale celý systém by fungoval podobně jako současná úvěrová linka Mezinárodního měnového fondu. Té v posledních letech využily například Polsko, Mexiko či Kolumbie a úvěry významně přispěly ke stabilizaci tamní situace.

I kdyby se ale eurozóna dohodla na nové dani a vytvoření úvěrové linky, otázkou zůstává, jak tyto kroky přijmou finanční trhy. V minulosti totiž všechny snahy eurozóny ukončit dluhovou krizi ztroskotaly a situace se postupně zhoršovala. "V minulosti jsme měli některá řešení na dosah, ale neuskutečnili jsme je. Nyní je na ně příliš pozdě," řekl agentuře Reuters respektovaný analytik Paul De Grauwe.

Původní snahou záchranných programů pro Řecko, Irsko či Portugalsko bylo snížení výnosů dluhopisů zasažených zemí a následné zlevnění obsluhy státního dluhu. Nakonec se ale stal přesný opak. Financování dluhu je v současnosti rekordně drahé i v případě Irska, které plní všechna dohodnutá úsporná opatření. Je tak stále pravděpodobnější, že bude potřebovat další pomoc stejně jako Řecko či Portugalsko.

Eurozóně nicméně nezbývá nic jiného než vývoj dluhové krize otočit za každou cenu. Financování dluhu se stává pomalu neúnosné i v případě Španělska či Itálie. Výnosy jejich desetiletých dluhopisů se pohybují kolem sedmi procent, což ekonomové považují za dlouhodobě neudržitelné. Na rozdíl od malých ekonomik Řecka, Portugalska a Irska však eurozóna na záchranu třetí a čtvrté největší ekonomiky měnové unie nemá dostatek peněz.