Kontroverzní krok ECB: nakoupí další státní dluhopisy

Oznámení Evropské centrální banky o nákupu dluhopisů Itálie a Španělska, naznačuje snahu rozmělnit ztráty i mezi fiskálně zodpovědné státy.

Hlavním cílem moderní centrální banky je udržení nízké inflace, stabilního hospodářského vývoje a pochopitelně i zajištění peněžního oběhu. Právo emitovat měnu (tisknout peníze) je sice svěřeno státu, ovšem pečlivě odděleno od politiků rozhodujících o státním rozpočtu. Důvodem jsou velmi neblahé historické zkušenosti.

Nespolehliví vládci

Panovníci totiž stejně jako dnešní politici měli tendenci utrácet více, než vybrali na daních a jelikož případné zvyšování odvodů se často setkalo s nepřekonatelným odporem veřejnosti, jednoduše vydaly nové peníze. Padělání peněz a jejich uvádění do oběhu je závažným trestným činem, protože podvodník se bez práce obohacuje na úkor ostatních. Stejně tak se obohacuje i stát vydávající nové nekryté peníze.
Dodávání dalšího množství peněz do oběhu zvyšuje inflaci a snižuje hodnotu úspor i příjmů. Pak už chybí jenom měnová reforma, která přebytečné nuly na bankovkách a účtech škrtne a plně odhalí rozsah provedené „krádeže“. Monetizace dluhu je velmi zákeřný postup, jak přenést špatné hospodaření na všechny subjekty užívající státní peníze. Proto je zodpovědnost za měnovou (monetární) a rozpočtovou (fiskální) politiku striktně oddělena.

Provede ECB monetizaci dluhu?

Nákup dluhopisů patří mezi mimořádná opatření. Už v červnu roku 2009, kdy zuřila finanční krize, zahájila Evropská centrální banka nákup dluhopisů v rámci zvláštních opatření směřujících k uklidnění situace v bankovním sektoru. Rada guvernérů tehdy snížila základní sazbu na 1 %, umožnila institucím čerpat dlouhodobou likviditu prostřednictvím refinančních operací se zajištěnou úrokovou sazbou a splatností jeden rok. Přitom dříve bylo běžné poskytovat zdroje pouze na týden. Smyslem bylo zajištění bezproblémového chodu monetární politiky a hladkého přenosu nízkých sazeb do celé ekonomiky postižené recesí.

Rok poté, když se do fiskálních potíží dostalo Řecko, přispěchala ECB s dalšími nákupy ve výši 74 miliard euro (1,8 bilionu Kč). Tenkrát už nešlo o monetární politiku. Nakoupeny byly čistě státní dluhopisy a neskrývaným cílem bylo pomoci předluženým státům eurozóny, jejichž cenné papíry trhy zavrhly. A tady už se mohou první obavy o provádění monetizace dluhu a zvyšování inflace objevit.

Morální hazard a dělení ztrát

Evropská centrální banka má ohromný finanční potenciál. 74 miliard euro, za které by si bez problémů mohla koupit celý státní dluh České republiky, netvoří ani 4 % jejích aktiv. Monetární dopad tak malého množství byl vyloučen speciální operací sloužící k absorpci likvidity dodané prostřednictvím nákupů do finančního systému. Komerční banky tedy vyměnily rizikové dluhopisy za vklady na účtech ECB. Došlo k přenosu rizika, ale peněžní zásoba a tedy ani inflace se nezměnily.

První úskalí nákupu státního dluhu je přenos investičního rizika a s tím spojený morální hazard. Investoři budou očekávat, že v případě potíží mohou i nekvalitní dluhopisy přenechat centrální bance a snížit tak své ztráty. Vlády budou nacházet pro svoje fiskální dobrodružství oporu na finančním trhu připraveném v nejhorším případě přenést negativní dopady na celou eurozónu. S tím těsně souvisí další problém v podobě absorbování ztrát centrální bankou. Kapitál totiž složily všechny členské státy, a pokud budou tyto zdroje znehodnocené odpisy dluhopisů, budou je muset všechny státy nahradit novými vklady. A peníze si pochopitelně vezmou od svých daňových poplatníků.

Nákup dluhopisů Itálie a Španělska

Jako každá centrální banka kontroluje i ECB oběh hotovostních peněz v ekonomice a může v případě potřeby zvýšit peněžní zásobu a za ni pořídit cenné papíry. Zatím se dařilo nákup státního dluhu sterilizovat přijetím vkladů ve stejné výši od komerčních bank a inflace zůstala netknuta. Ovšem pokud se situace na španělském a italském trhu zhorší, nezbude centrální bance než podstatně svoje nákupy rozšířit a podle některých odhadů by mohla nakoupit až za 850 miliard euro (20,6 bilionu Kč).

Při takovém množství už není možné monetární dopady zcela vyloučit a nárůst inflace by byl reálný. Inflace, jak už bylo řečeno, dopadne na všechny uživatele eura i mimo měnovou unii. Poškodí věřitele, ale naopak se náramně hodí dlužníkům, mezi kterými velikostí svých závazků vynikají právě předlužené státy.

Ztráty lze rozmělnit, nikoli odstranit

Pomocí Mezinárodního měnového fondu, bilaterálních půjček, Evropského záchranného mechanizmu a centrální banky jsou ztráty původních věřitelů rozdělovány mezi země eurozóny respektive tamější daňové poplatníky. Je pravda, že i banky samotné musely část dopadů nést, například německá Commerzbank přišla v posledním čtvrtletí téměř o celý zisk z důvodu odpisu řeckých dluhů. Ovšem s výší ztrát hrozících věřitelským státům to nejde srovnat.

A co na to Řecko? Za první pololetí letošního roku se výdaje státu zvýšily o 8,8 % a deficit je od loňska horší o 28 %. Přesto politici eurozóny souhlasili s dalším záchranným balíčkem a Evropská centrální banka nakupuje dluhopisy ostatních předlužených států. Eurozónu se tak politikům zatím daří držet pohromadě. Otázkou zůstává, kdy dojde trpělivost občanům fiskálně zodpovědných zemí a další podporu ze svých daní zablokují.