Německý ústavní soud určí, zda je pomoc zadluženým státům zákonná

Stížnost kritiků se týká záchranného balíku pro Řecko z loňského května ve výši 110 miliard eur (asi 2,7 bilionu Kč), na který se složí země eurozóny a Mezinárodní měnový fond (MMF). Podle stěžovatelů je to v rozporu s německým i evropským právem a lisabonskou smlouvou. Tvrdí, že podle unijního práva nemohou země přebírat dluhy jiných států. Eurozóně by podle nich mnohem více prospělo, kdyby se zbavila finančně problémových členů, jako je právě Řecko.

"Buď se eurozóna kvůli ozdravení zmenší, nebo dávám euru omezenou životnost od dvou do pěti lety," prohlásil jeden z kritiků pomoci, ekonom Joachim Starbatty. Spolu s dalšími členy skupiny už před 13 lety neúspěšně napadl u Spolkového ústavního soudu přechod Německa od marky ke společné evropské měně.

Berlínská vláda je naopak přesvědčena, že její kroky nejsou v rozporu s žádným zákonem. Záchranné balíky pro zadlužené země eurozóny kabinet obhajuje nutností zabránit šíření nákazy z problémových států do zbývajících částí měnové unie.

Většina odborníků očekává, že soud stěžovatelům ani tentokrát nevyhoví. Mohl by nicméně dát větší slovo při schvalování budoucích pomocí německému parlamentu, zejména s ohledem na plánovaný Evropský stabilizační mechanismus (ESM), tedy trvalý záchranný fond eurozóny, který má začít platit v roce 2013. Podobně rozhodl například při posuzování souladu lisabonské smlouvy, podle níž nyní EU funguje, s německou ústavou. Tehdy rovněž podmínil přenos dalších pravomocí na Brusel souhlasem zákonodárců.

Po větším vlivu Spolkového sněmu při rozhodování o další pomoci v eurozóně volá také část německých poslanců, a to i z vládního tábora. Je kvůli tomu stále nejisté, zda kabinet Angely Merkelové prosadí návrh zákona umožňující rozšíření pravomocí Evropského fondu finanční stability (EFSF), na němž se v červenci dohodli lídři eurozóny. Poslanci mají normu začít projednávat ve stejný den, kdy vynese ústavní soud svůj verdikt. Ministr financí Wolfgang Schäuble už dříve varoval před omezením akceschopnosti EFSF, pokud zákonodárci větší vliv parlamentu prosadí.

Po Řecku o pomoc z dluhových problémů požádalo už také Irsko a Portugalsko. Jelikož se první záchranný balík pro Atény ukázal jako nedostačující, dohodla se letos v červenci eurozóna s MMF na druhém balíku pomoci ve výši 109 miliard eur, k němu ale přispějí i soukromí věřitelé, tedy hlavně banky. Nová půjčka má být financována právě přes EFSF.

Z peněz, které eurozóna vynakládá na záchranu svých zadlužených členů, platí Německo více než čtvrtinu. To v zemi naráží na nesouhlas většiny obyvatel, kterým se nelíbí, že mají platit dluhy jiných.

Tamní kritici pomoci ovšem neskládají zbraně. Podali už na německý ústavní soud žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva, neboť se podle nich nejvyšší soudní instance v zemi údajně protiprávní záchrannou eurozóny dostatečně nezabývá.