Před branami změn

Co zmůžou politici a zmůžou vůbec něco? A co bankéři, komu vlastně slouží? Zvykli jsme si všichni honit se za růstem, ale není to ve skutečnosti jen modla růstu?

Podívejme se na Japonsko – už 22 let spokojeně stagnuje, má zadlužení 200 % HDP a přežije jistě i Fukušimu.

Amerika má problémy velké, ale Evropa ještě větší vinou nedomyšleného (politického) zavedení eura. To se bohužel promítá do celého bankovního sektoru, který se jen těžko orientuje v tom, co chystají politici. Banky jsou tak jen smutnými hrdinkami krize, kterou nezavinily.

Politici zase nemají vůbec žádné zkušenosti (ani vědomosti) o finančních trzích a berou je jako protivníky, místo aby je brali jako partnery. Podle Pavla Kohouta nerozumějí podstatě problému, a přesto mají ambice o všem rozhodovat: „Jako kdyby se osoba bez pilotního průkazu a bez tréninku pokoušela pilotovat Airbus“.

Tsunami nejistot

Vládne obrovská nejistota, ekonomové se hádají, nikdo si není ničím jistý, v honbě za zlatem se na nás šklebí středověk. Tak jako podle starého přísloví „sytý hladovému nevěří“, dnes podobně finanční trhy nevěří politikům: politici jsou ti hladoví, protože nemají co nabídnout.

Navíc stojíme před otázkami a jevy, které neumíme vysvětlit, s nimiž jsme se nikdy nesetkali. Například výnos základního instrumentu globálních financí – 10letého amerického dluhopisu – klesl pod 2 %, poprvé od roku 1950, kdy Spojené státy (mimo jiné zadlužené ještě víc než teď) splácely obrovské dluhy válečných výdajů.

Tak nizounký výnos jen přidává další nejistotu k těm současným, které již i bez toho způsobují bezprecedentní hromadění hotovosti. Obrovské sumy hotovosti syslí domácnosti, firmy i banky. Ve Státech jsou firmy „nejsilnější vůbec“, mimo finanční sektor hotovost na účtech firem tvoří 11 % veškerých aktiv. Jen nadbytečná likvidita se blíží 850 miliardám dolarů. To navíc způsobuje ohromné zbrzdění rychlosti peněz v oběhu, takže i zastánci monetární teorie (monetarismu) dnes tápou. Když se zpomalí rychlost na polovinu, vlastně je k zachování rovnovážného stavu nutno zvýšit objem peněz na dvojnásobek.

Potřebujeme radikální šok

Ne snad přímo nějakou ránu, ale šok očekávání. Když totiž všichni očekávají samé pády a průšvihy, velmi pravděpodobně k nim dojde. Potřebujeme tedy „šokové uklidnění“, které nám bohužel dnes nikdo neumí poskytnout (nikomu totiž už nevěříme).

Velká diskuse teoretiků i odborného tisku se nyní točí kolem velmi zajímavého nápadu: aby FED (americká centrální banka) začala pracovat s tzv. cílováním nominálního HDP. Zní to velmi vědecky, ale není to prakticky nic tak složitého. Určilo by se „cílové“ tempo růstu (třeba jen rozumné 1 %) a podle reálné situace by se buď do ekonomiky pumpovaly peníze, anebo by se naopak stahovaly. Recept zní až příliš jednoduše, ale takový postup má i určitou teoretickou oporu a zejména by to mohlo přinést významné uklidnění na trhy. Naše očekávání by totiž bylo možno „o co opřít“.