Co (z)můžou politici

Vlády vládnou, to ví každé malé dítě. Nebo by alespoň vládnout měly. Jak? No rozumně, to dá rozum! V našich dobách už obvykle vládnou prostřednictvím zákonů, které si nechají schválit v parlamentě – tam přece sedí zvolení zástupci lidu! Tedy alespoň jeho většiny.

Právo a pravidla

Zdálo by se tedy, že by i vládnutí mělo vyjadřovat vůli většiny obyvatel. Ale ouha, jak ukazují průzkumy veřejného mínění, často o většinu zdaleka nejde. A to ani nehovořit o nějakých referendech – jaké by asi prošly sazby daní anebo regulace cen?

Takže se dostáváme hlavně k ekonomickým pravidlům (trest smrti a podobné nechme už úplně mimo): i fotbal má přece pravidla hry a sudího, který jejich dodržování hlídá. A tak pravidla i ve společnosti má hlídat právo a jeho interpretace = zákony. Politici tedy píšou zákony pod dohledem právníků, kteří jsou přece k tomu studovaní!

Poručíme větru, dešti

A tady padá kosa na kámen – ani politici ani právníci nejen nejsou ekonomové a jen výjimečně mají nějaké ekonomické vzdělání (o zkušenostech ani nehovořit). I proto spoustu tunelářů a jiných zlodějů nelze postihnout: protože mají dobré právníky, kteří jim díry v plotě i v zákonech vyhledávají a kují s nimi pikle, jak je obcházet.

Ale problém je ještě větší – politici i právníci vnímají svět jako „regulovatelný“ nejen ve smyslu chování se podle pravidel, ale jako svět „řiditelný“. Kruciš, když napíšu nějaký zákon, tak svět podle něj zkrátka poběží! Skutečnot (realita) se mu bude muset přizpůsobit!
Takže zákony jen občas respektují realitu, zejména v ekonomické oblasti.

Čím se řídí realita

Jak to opět trefil hřebíčkem o hlavičku Pavel Kohout (o právnících, ale totéž můžeme říci o politicích) – v čem jsou problémoví? „Zatímco ekonom zkoumá hospodářské a společenské vztahy, právník věří, že je může nadiktovat podle svého. Ekonom ví, že existují určité objektivně platné principy. Právník věří, že on sám tvoří zákony. Zákon nabídky a poptávky? Pchá, vždyť ani nevyšel ve sbírce zákonů!“

A čím politici

V současnosti je vidět bezradnost politiků zejména v Evropě, protože pustili do reálného světa „vymyšlené“ jednotné euro do zdaleka ne jednotných zemí. Nebrali v úvahu varování ekonomů, že k tomu prostředí mnohých zemí ještě není připravené, že v nich vyvolá a bude působit potíže. Dnes honí kočku za ocas a zoufale vymýšlejí, jak ji nacpat zpátky do klece pravidel, na které sami dlouhodobě kašlali.
Ostatně Evropa v tom není sama – celou rozbušku krize, jíž byla hypoteční krize v USA, odstartovali američtí politici, když „přikázali“ bankám, že na hypotéky má právo každý i bez bonity a příjmu.

Reforma nejen sociální

Přes varovné hlasy jeví stále pravděpodobnější, že pohnout pseudotržním systémem může až velký průšvih. Takový asi již vidíme, ale směr ještě uvidíme – žádné snadné řešení po ruce není. Přesto se jedno obecné rýsuje: přizpůsobit výdaje zdrojům. Protože jinak to nepůjde a na dluh jsme si lebedili příliš dlouho. Pro politiky to bude sice masochistické (často i sebevražedné), ale nezbude jim nic jiného, než začít slibovat pravdu (realitu): krev, pot a slzy. Hlad tu nemá nikdo, kdo nedrží dietu nebo si nehraje na fakíra.

Jestli se podaří systém racionalizovat, pak snad nepůjde ani o ztracené desetiletí. Jistěže dluhy budou platit víc ti bohatší, až inflace začne fungovat jako rašple, ale akciím by to škodit nejen nemělo, dokonce naopak by jim to mělo pomáhat – zejména u nefinančních titulů, tedy reálně produkujících firem.