Euro se nám stále vzdaluje

Česká republika by se měla v květnu 2004 stát členem Evropské unie. Ale euro bude zavedeno až později. Ministři schválili 13. října Strategii přistoupení České republiky k eurozóně, která počítá s přijetím eura zhruba za šest let, což je v letech 2009 či 2010. Schválením dokumentu vláda definitivně potvrdila, že ČR nebude moci přijmout euro v nejbližším možném termínu, tedy v roce 2007, a to ani v případě, že se vládě podaří prosadit reformu veřejných financí.

Proč došlo k oddálení termínu? Přijetí eura totiž brání stále vysoké schodky státního rozpočtu. Aby mohla Česká republika euro přijmout, schodek by nesměl překročit 3 % HDP. Český deficit je nyní více než dvojnásobný. Ministr financí Bohuslav Sobotka předpokládá, že se pod tři procenta dostaneme až v roce 2008. Aby však došlo k jeho snížení, je potřeba pokračovat v reformních krocích. Podmínkou pro přijetí eura je ozdravění veřejných financí a další reformy (ČR musí splnil maastrichtská konvergenční kriteria).

Vláda v přijatém dokumentu Strategie přistoupení ČR k eurozóně předpokládá, že hlavními výhodami přijetí eura v ČR by měly být pozitivní dopady na domácí hospodářskou politiku, stabilita prostředí pro podnikání a vyšší růst ekonomiky. Výhodou by mělo být i to, že vláda bude muset udržovat střednědobě vyrovnané veřejné rozpočty. Nižší by měly být i úroky z čehož budou profitovat firmy i domácnosti. Dojít by mělo i k eliminaci kurzového rizika, což bude mít dobrý vliv na domácí podnikový sektor, který obchoduje se zeměmi eurozóny. Eurozóna se však již delší dobu potýká se stagnací a oživení ekonomiky je jen pomalé. Je tedy poněkud diskutabilní, zda zavedení eura má skutečně pozitivní dopad na ekonomiku.
Vláda přiznává, že přijetí eura v sobě skrývá i určitá rizika. Ta souvisejí především s pevně zafixovaným měnovým kurzem a reakcí domácí ekonomiky na případné výkyvy v eurozóně. ČNB přijetím eura také ztratí možnost ovlivňovat inflaci a úrokové míry. Velmi důležitým předpokladem pro to, aby přijetí eura mělo na domácí ekonomiku co nejmenší dopad, je co největší možné sladění domácí ekonomiky se zeměmi eurozóny.

Euro jako jednotná měna

První leden roku 2002 se stal v historii Evropy přelomovým dnem. Právě v tento den nabyly nové bankovky a mince platnosti ve dvanácti zemích Evropské unie. Národní měny členských zemí, které byly po krátkou dobu v oběhu společně s eurem pozbyly planost koncem února 2002. Ještě nikdy v historii neproběhla tak rozsáhlá výměna oběživa, jako na začátku loňského roku.

Aby se zabránilo nadměrnému tlaku na výměnu oběživa na počátku roku 2002, ve všech dvanácti zemích bylo stanoveno přechodné, maximálně dvouměsíční období souběžné platnosti národních měn a eura. Po jeho uplynutí se staly národní bankovky a mince neplatnými. Bude je však možno vyměňovat po řadu let a v některých zemích dokonce neomezeně v národních centrálních bankách (včetně poboček) zemí, které je vydaly. Národní měny členských zemí Evropské měnové unie (EMU), tzn. Belgie (BEF), Finska (FIM), Francie (FRF), Irska (IEP), Itálie (ITL), Lucemburska (LUF), Německa (DEM), Nizozemí (NLG), Portugalska (PTE), Rakouska (ATS), Řecka (GRD) a Španělska (ESP) tedy obíhaly zároveň s eurem, avšak nejpozději k 28. 2. zanikly. Skupina těchto dvanácti zemí je označována jako eurozóna jejíž oficiální měnou se k 1. 3. 2002 stalo euro. Od 1. ledna 2002 přešly na euro i malé státy, které doposud používaly národní měnu té země, které je obklopovala (Monako, San Marino, Vatikán). Mimo Eurozónu stále stojí Dánsko, Švédsko a Velká Británie, které si zatím ponechávají vlastní národní měny.

Bankovky a mince v euroměně mají standardní podobu. Bankovky jsou pro všechny země stejné. Mince jsou však trošku odlišné. Mají sice pro všechny země stejné technické parametry (rozměr, hmotnost, sílu, tvar) i jednu stranu (tzv. evropskou) stejnou s uvedením hodnoty. Druhá strana je však rozdílná a proto se jí říká národní. Je totiž v jednotlivých členských zemích různá. Všechny motivy jsou však po obvodu orámovány dvanácti hvězdami, které symbolizují Evropskou unii.

Přepočítací koeficienty národních měn k euru