Commerzbank: Řecko se musí zbavit eura, zbytečně zemi svazuje

"Co potřebují? Dalších 15 miliard eur? Pokud si myslíte, že je to posledních 15 miliard, u kterých se přepočítají, tak všechno nejlepší. Oni se vrátí pro další peníze, neskončí to, dokud je nepřinutíte schválit strukturální reformy. To ale nebude trvat jen dva nebo tři roky, mluvíme o 20, 30 nebo 40 letech," řekl Müller.

Šéf dozorčí rady upozornil, že Řecku nijak nepomůže, když je budou vlády jednotlivých zemí eurozóny stále nutit, aby se navléklo do okovu v podobě eura. Jednotná měna totiž Řecku dovolí vnitřní fiskální úpravu, to znamená prostřednictvím výdajových škrtů a snižování mezd.

"Řekové v zásadě potřebují měnu, kterou budou moci později devalvovat," cituje šéfa druhé největší banky v Německu agentura Reuters. Podle Müllera ale potrvá spoustu let, než se Aténám podaří od začátku vybudovat funkční struktury, které obnoví konkurenceschopnost země.

Řecko i jeho partneři v eurozóně vytrvale odmítají variantu, podle které by Řecko mohlo eurozónu opustit. Pokud by došlo na tento scénář, téměř jistě by to znamenalo další prohloubení krize celé eurozóny. Mluvčí řecké vlády ale nedávno řekl, že Řecko by muselo eurozónu opustit, pokud by si nedokázalo dojednat druhý záchranný program.

Řecko od května 2010 čerpá mezinárodní finanční pomoc v objemu 110 miliard eur (asi 2,8 bilionu Kč). Už delší dobu je ale jasné, že tato suma nebude stačit, proto si Řecko loni v říjnu s ostatními členy eurozóny a Mezinárodním měnovým fondem dohodlo druhý záchranný program v objemu kolem 130 miliard eur (asi 3,3 bilionu Kč).

Věřitelé zatím druhý záchranný program nechtějí aktivovat a vyžadují, aby se Řecko nejprve dohodlo se soukromými věřiteli na seškrtání více než poloviny dluhu. Řecko se s nimi už v zásadě dohodlo, podrobnosti ale ještě musí doladit. Času přitom nemá nazbyt, protože už 20. března musí zaplatit větší část dluhu v objemu asi 14,5 miliardy eur. Bez dalších peněz na to s jistotou nebude mít.

Müller si nemyslí, že odchod Řecka z eurozóny by vyvolal na globální scéně chaos a donutil investory prodávat státní dluhopisy dalších zemí na periferii eurozóny. Například italské a španělské.