Jak lidem vysvětlit „státní dluhy“

Levice neměla nikdy (zejména ve volbách) jiné recepty než sociálně laděná opatření. Ta se ale vždy nakonec projevují růstem veřejného zadlužení. Pokusem o určitou „rozumnější“ cestu naznačil před časem sice Tony Blair ve Velké Británii, ale ani tato „jemnější verze“ sociální demokracie se neukázala jako udržitelná. Další pokus o jakousi třetí cestu zřejmě v blízké budoucnosti uvidíme na Slovensku, kde nabídka „jistot“ exkomunistického lídra Fica získala v parlamentě pohodlnou většinu. Ten zatím nemusel činit žádná nepopulární opatření, jak asi bude hrát roli svého oblíbeného vzoru Jánošíka v dohlednu?

Co s dluhy států

Jak se jednotlivé státy poperou s evropskou „dluhovou brzdou“ (fiskální ústavou), také teprve uvidíme. Paradoxně i levicové strany začínají pochybovat o klasickém Keynesově paradigmatu, že státní výdaje pomáhají ekonomickému růstu. Nejen excelentní ekonom John Taylor napsal: „Stimulace nefunguje, jen nám znovu ukazuje to, co jsme již věděli“, ale třeba dokonce i levicový ekonom Jacques Attali viní Sarkozyho z toho, že využívá dalšího zadlužování k řešení celkového dluhu: „Bylo velkým omylem myslet si, že může vyřešit krizi zvyšováním veřejného dluhu.” Socialistický ekonom realistou – kam jsme se to dopracovali?

Evropský kabaret dluhů pak jen několik dní po podpisu rozpočtového europaktu oživil španělský premiér přiznáním, že rozpočtový deficit v letošním roce dosáhne 5,8 % HDP, což tak výrazně překročí úroveň 4,4 % HDP, na které se Madrid dohodl s Evropskou unií. Zemi tak nejen budou hrozit ze strany EU sankce, ale navíc to zpochybňuje důvěryhodnost nového rozpočtového paktu EU.

A nejen vysvětlit

Boj se zadlužením států se stal aktuálním tématem, a přestože jsou dluhy států zveřejňované a jsou jaksi čitelnější, asi není možné to lidem ukázat jinak, než jim to „sdělit jasně“ – pomocí jejich vlastních peněženek.

Nápad nadnesl ve své stati „Ekonomie a veřejné finance – potřeba návratu k tržním principům“ viceguvernér ČNB Vladimír Tomšík a přihlásil se k němu nedávno exministr a nyní hlavní ekonom ING Bank a člen NERV Jiří Rusnok. Jde o přímé propojení jedné speciální přímé daně se státním dluhem, což by lidem dalo jasně najevo, že veřejné výdaje jsou financovány jejich penězi. To by tedy problém brzdy zadlužování přeneslo přímo a jasně na jejich peněženky: každé zvýšení výdajů by znamenalo zvýšení této daně.

Úroky si plaťte sami

Z tété „dluhové daně“ by se hradila tzv. dluhová služba, tedy hlavně úroky placené ze státního dluhu – ty jsou samozřejmě placené z daní, jen by se z tohoto balíku „oddělily“ (sazby jiných daní by proto mohly klesnout). Z této speciální účelové přímé daně by všechny výnosy byly využity pouze a výhradně na úhradu úroků z vládního dluhu. A naopak, úroky z vládního dluhu by nesměly být hrazeny z jiných výnosů. Kouzlo takové brzdy spočívá v adresnosti a srozumitelnosti.

Každý by hned viděl, kolik ho zadlužení stojí jen na úrocích. A protože u nás jde o cca 60 miliard ročně, každý dospělý by dostal „složenku“ k zaplacení cca 12 000 korun ročně. Je jen detail, zda by šlo o paušální daň, anebo proporcionální k příjmům daňových poplatníků (obdobně jako např. zdravotní pojištění) a třeba důchodci jen polovic. Sazba by se každý rok automaticky měnila tak, aby každý viděl, jaké dluhy „hrneme před sebou“ a kolik to stojí.

Je zřejmé, že popsaný návrh není všelék, „ale mohl být impulzem k provedení skutečných reforem jednoduše proto, že penalizuje jakýkoliv systém veřejných financí, který systematicky a dlouhodobě generuje deficity,“ dodává Jiří Rusnok.