Evropští lídři jsou za jedno v tom, že potřebují krizový scénář pro případ řeckého euro-exitu. K dohodě na něm mají zatím hodně daleko. Evropská centrální banka a Komise se snaží prosadit návrh na kapitálovou pomoc systematicky významným bankám ze společných prostředků. To by se líbilo především Španělsku, které má největší problém s léčbou svého bankovního sektoru. Německo, Nizozemí a Finsko ale zatím nechtějí připustit vznik nového “bankovního fondu” ani rozšíření pravomocí stávajících fondů (ESM, EFSF) tak, aby mohly poskytovat pomoc přímo postiženým bankám (a ne pouze národním státům).
Jestli v otázce společné bankovní pomoci existuje šance, že Němci sleví ze své zásadovosti (do řádného červnového summitu), v případě společných euro-bondů je to naprosto nereálné. Němci napříč politickou scénou vidí v euro-bondech nebezpečí, které by mohlo rozvolnit tlak na disciplínu v periferních ekonomikách. Slovy Angely Merkelové budou eurobondy připadat v úvahu, až bude eurozóna fungovat jako rozpočtová unie a národní vlády prokáží schopnost držet své rozpočty na uzdě.
Jediným konkrétnějším výstupem jednání posledních dnů jsou tak tři drobné nápady, jak podpořit evropský růst z kapsy Bruselu: projektové dluhopisy společného evropského rozpočtu, zdvojnásobení kapitálu Evropské investiční banky a přesměrování strukturálních fondů EU. Žádné z těchto opatření ale nemíří k jádru dnešních problémů. Slabý růst je problémem, který musí vyřešit primárně národní vlády reformami na trhu práce, de-regulací chráněných odvětví nebo dokapitalizací bank. Společné evropské peníze na stavbu mostů v Portugalsku a Řecku jsou příliš malé (nezvládnou vykompenzovat nutné domácí úspory) a neřeší podstatu problému slabého růstu. Investory navíc v tuto chvíli skutečně zajímá víc otázka, jak zastavit eventuální nákazu z řeckého euro-exitu. Pokud od politiků brzo neuslyší konkrétnější krizové plány, ještě zesílí tlak na ECB, která je poslední akceschopnou záchrannou brzdou eura.
Jan Bureš, hlavní ekonom Era Poštovní spořitelny