Lidé neví, kolik dávají státu. Napoví Den daňové svobody

     Den daňové svobody je tu! Liberální institut ho vyhlásil na 9. června 2012, Patria Finance ho klade se svou odlišnou metodikou do 19. června. Lidé snad mají obecně ponětí, že nějaký takový den existuje a už jeho název dává tušit přibližný význam. Přesto o tomto dni koluje mezi „nezasvěcenými“ mnoho mýtů. Tak především, mnozí si myslí, že předěl mezi sypáním do státní a do vlastní „kapsy“ se počítá tak, že se vezmou peníze, které člověk skutečně vydělá a ty se porovnají s veškerými penězi, o které nařízením státu posléze přijde – daně, sociální a zdravotní pojištění, nepřímé daně, a tak dále. Pak se udělá nějaký průměr a den daňové svobody je na světě. Tak to ovšem není. Den daňové svobody se zjistí místo toho z makroekonomických statistik. Kupříkladu metodika Liberálního institutu využívá dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a je založená na porovnání veřejných výdajů státu s hrubým domácím produktem vyprodukovaném v daném roce. Patria Finance zase zajímá podíl celkových daňových příjmů a čistého národního důchodu. Jinými slovy, Liberální institut zajímá, kolik stát utratil (v porovnání s tím, co jsme vydělali) zatímco Patrii zajímá, kolik si od nás stát vybral na daních.

      Pokud bychom však chtěli zjistit individuální den daňové svobody a vycházet tedy ze (skutečně) hrubého příjmu a porovnat ho se všemi odvody, nepřímými daněmi a pod., mohli bychom dojít i ke značně odlišným dnům. U běžného podnikatele je ovšem faktické zdanění skutečně někde kolem poloviny a náklady na zaměstnance jsou skutečně pro české firmy přibližně o polovinu víc než je čistá mzda (počítáme-li i nepřímé náklady, kupříkladu na nábor pracovníka). Za použití různorodých technik daňové optimalizace se však „Den D“ dá posunout blíž k začátku roku. A existují i tací vykukové, kteří slaví svůj osobní den daňové svobody nepochybně někdy během ledna (pokud ne rovnou prvního).

     Ať už je tedy den daňové svobody jakkoliv nepřesný či příliš obecný údaj, v jednom obstojí: ukazuje skutečné náklady na „vydržování“ státu a tím i skutečné daňové zatížení. Reálný stav je totiž mnohdy umně zastírán a maskován. Běžný zaměstnanec kupříkladu podle své výplatní pásky není schopen správně odečíst, kolik skutečně vydělal a kolik se zaplatilo na pojistném (které jakoby „bokem“ platí zaměstnavatel). Už jen fakt, že odvodům na sociální a zdravotní pojištění se neříká „daň“ i když ve skutečností daní jsou, je pouhým zastíracím manévrem. Daňoví poplatníci tak žijí v omylu, což může znamenat v konečném důsledku až ovlivnění voleb, názorů na pravici a levici, či posun ve veřejném mínění, pokud jde o vhodnou míru daňového zatížení. Tohle všechno – aspoň v náznaku – napraví tato sobota...