Budoucnost Evropské unie: rozpad či politická unie?

Kořeny utváření dnešní podoby Evropské unie spadají do poloviny 20. století. Již od počátku je evropský integrační proces charakteristický vysokou dynamičností. To je dáno tím, že vývoj každého integračního seskupení je determinován vzájemným působením pro integračních a proti integračních sil, a právě ty se v čase vyvíjejí a mění.

Podíváme-li se na historický vývoj EU od 50. let 20. století, můžeme pozorovat jednak období, kdy docházelo k prohlubování evropské integrace a tudíž k odstraňování bariér mezi jednotlivými zeměmi a dále období charakteristická rozšiřováním integrace, čili přijímáním nových členských zemí. Během 50. a 60. let uplynulého století byla dynamika evropské integrace velmi vysoká. V tomto období byla vytvořena celní unie a byly položeny základy hospodářské unie.

Období stagnace

Následná 70. léta představovala období stagnace prohlubování vazeb mezi členskými zeměmi tehdejšího Evropského společenství (ES) a naopak přišla vlna rozšíření, která pokračovala i v 80. letech. Zároveň však postupně došlo k nárůstu nacionalismu a rozporů mezi jednotlivými zeměmi.

Tyto rozpory však paradoxně vyústily následně v opětovné nastartování integračního procesu. Právě v tomto období byly položeny kořeny dnešní podoby Evropské unie – jednotný vnitřní trh, jenž spočívá v odstranění technických a daňových překážek pro volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, čili čtyř základních svobod. To vše mělo být dosaženo do konce roku 1992. A právě v tomto roce byla nakonec podepsána Maastrichtská smlouva, která zastřešila dosavadní integrační proces a vytvořila prostor k jeho dalšímu prohlubování. Byla vytvořena dnešní třípilířová struktura Evropské unie a vytýčen cíl ve formě vytvoření měnové unie do konce 90. let 20. století.

Vyčerpání integračního potenciálu?

Druhá polovina 90. let a počátek 21. století se tak nesl v duchu prohlubování evropské integrace v podobě vytváření měnové unie a přijímání smluv, jejichž cílem byla zejména reforma stávajících evropských struktur. Evropská unie se však souběžně dále rozšiřovala. Zejména rozšíření o deset nových členských zemí v roce 2004 bylo prvkem značně vyčerpávajícím evropský integrační potenciál v následné době. Tato skutečnost mohla do značné míry ovlivnit i neúspěšný pokus o přijetí nové ústavní smlouvy pro Evropu.

Během uplynulých desetiletí tak Evropská unie zcela změnila svou tvář, a to jak z hlediska dosažené úrovně vzájemných vazeb mezi členskými zeměmi, tak i co do počtu členských zemí. Přirozeným vývojem však je další prohlubování integračního procesu, neboť v případě jeho zastavení by se postupně EU mohla začít tříštit. Současný počet členských zemí však vytvoření jednotné fiskální politiky a následně politické unie brání. Jako nejpravděpodobnější se tak jeví vytvoření skupiny zemí pokračujících dál v integraci a skupiny zemí ostatních.