Mezinárodní den neslyšících a chlebíčky s lososem

A to všechno v jednom městě, v jedné čtvrti a v jeden den. Pokud jste byli v sobotu 22.9. odpoledne na Praze 5, Anděl, viděli jste tam stovky neslyšících lidí, jak tleskají v bílých rukavicích. Byl totiž Mezinárodní den neslyšících. Martina Kronusová, šéfka ASNEP (Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel) pobíhala mezi lidmi a prodávala malé dřevěné ručičky za 50 korun. „Sháníme peníze na tlumočníky pro neslyšící,“ vyvolávala a běžela k manželskému páru, který vypadal na finančně zajištěné lidi.

Dala jsem si ve stánku klobásku s hořčicí a sledovala dobrovolníky, jak prodávají bílé rukavice a s úklonem hlavy děkují za každou korunu, kterou jim někdo hodí do kasičky. O pár hodin později jsem pracovně fotila akci jednoho nejmenovaného bankovního ústavu. Běžná zakázka - vyfotit všechny tak, aby vypadali šťastně, krásně a hlavně mladě. Chodím s fotoaparátem po luxusních kobercích, ochutnávám, co se dá z bohatě nachystaných stolů a občas něco uložím do plastové krabičky pro mého muže, který by mi neodpustil, že on má na večeři párky a já humra a lososa a olivy. Jsou tu lidé, kteří kouří dlouhé tenké cigarety a chodí v šatech do Prady a Gucciho. Jejich platy neklesají pod 70 tisíc měsíčně.

Znám pár lidí z různých neziskových organizací. Tak například lidé z ASNEP se snaží o fungování jistého Centra zprostředkování tlumočníků pro neslyšící. To sdružuje tlumočníky českého znakového jazyka, kteří jsou připraveni vyrazit, kdykoli je někdo z neslyšících potřebuje. Neslyšící je objednaný k doktorovi, tlumočník tam jede. Neslyšící žena rodí, tlumočník rodí s ní. Neslyšící jde k soudu, tlumočník je připraven. Na tenhle projekt se vybíraly peníze právě během mezinárodního dne. „Vybrali jsme 63 tisíc, ale pořád je to málo,“ prohlásila udýchaná Kronusová s prázdnou krabičkou od dřevěných ručiček.

Řeknu vám, je to zcela jiný pocit, schovat se tak na chvíli do světa, kde nechybí peníze. Udělala jsem si ve focení přestávku a sedla si k barovému pultu a dala si kofolu. Vedle mě si sedl generální ředitel a za uchem měl růžový deštníček. Objednal si drink a já mu začala sdělovat svou úvahu na téma kontrasty a extrémy v ekonomice a vyprávěla jsem mu o situaci neziskových organizací. Po dvaceti minutách se na mě podíval se svými rozšířenými zornicemi, vytáhl pětistovku, vrazil mi ji do ruky a řekl: „Kupuji dvacet dřevěných ručiček a pozdravujte je.“ Usmála jsem se a generálního ředitele jsem profesionálně vyfotila. Na fotografii vypadal mladě, krásně a šťastně.

Další den jsem poctivě poslala 500 korun na účet ASNEP i s fotografií dárce.