Kam s uspořenými penězi

Spořit, ale kam?

Vkladní knížky se jen převlékly za bankovní účty, ale milovat je Čecháčci vlastně nikdy nepřestali. Mají na nich 1,6 bilionu korun, tedy dvě třetiny svých úspor. Další skoro bilion pak v dalších nevýnosných produktech finančního průmyslu, jako pojistkách nebo penzijním připojištění. Na všech prodělávají, jen si to nechtějí připustit (neumějí spočítat), protože jim to „nevadí“. A nevadí jim to, protože to často ani nesledují, ale hlavně – protože tam mají „jistotu“. Jistotu sice prodělku, ale hlavně to nekolísá! Že reálně tratí, museli by si (alespoň v duchu) odečítat inflaci.

Strašák kolísání

V Česku jsme již odvykli strachu z krachu, protože banky ani pojišťovny už nebankrotují. Navíc lidé žijí v bláhové představě, že jejich vklady jsou „pojištěné“. Ano jsou ze zákona kryté jakýmsi Fondem pojištění vkladů, ale ten kryje zmíněnou sumu 1,6 bilionu jen pakatelem kolem 20 miliard korun. Což stačí tak na tu tam krach nějaké mrňavé kampeličky. Kdyby došlo ke skutečné finanční krizi, nemusí nikdo pochybovat o tom, jak by to dopadlo.

Čeho jsme se ovšem nikdy nezbavili, je strach z nejistoty, tedy z kolísání – že se hodnota věcí (i nemovitostí) mění, to ještě chápeme. Že většina poplatků zdražuje, vědí i děti v mateřských školkách. Ale že by měly kolísat naše úspory, to jaksi nebereme, nechceme podstoupit.

Ale že výnos je jen a pouze odměnou za určité podstoupené riziko, vědí také už i malé děti. Jenže za směšnou „pseudojistotu“ jsme ochotni platit nekřesťanské peníze, které v klidu a spokojeně proděláváme.

Z klece do divné divočiny

Je to stále o tom, jak se odvážit ze zoologické zahrady socialismu vyrazit do přírody, kde je sice svoboda, ale i starosti. Zatím se tam z Čechů odvažuje jen málokdo, i když nemusíme chodit rovnou hned do té nejnebezpečnější džungle.

Radit někomu v investicích je za trest a ani dát nějaký investiční tip není tak snadné. Tedy, zejména když není jasné, komu. Nejde totiž jen o současnou extrémní míru nejistoty, ale hlavně o problém cíle, tedy příjemce takové „rady“.

Před očima totiž každému z nás prolétne mnoho dobře míněných nápadů, ale špatně mířených – míjejí nás. Je hezké vykládat o tom, jak thajský trh je ze svého dna z roku 2009 vystoupal o 250 % a ostatní asijské trhy jako Filipíny, Indonésie, Malajsie nebo Singapur mají za sebou obdobné zisky. Znáte někoho, kdo by se tam odvážil? A co tak poradit někomu čínský trh, když jeho hlavní akciový index byl v roce 2007 sice na 6000 bodech, ale po následném propadu je dosud u 2000 bodů.

Každému „na míru“

Nu dobře, že chcete blíž k civilizací? Mladí tvrdí, že Apple je nejlepší, ale jak dlouho mu to vydrží? Na akciích Facebooku si hodně fandů spálilo prsty. Zato třeba akcie obra General Electric za poslední rok zhodnotily o 45 %. Pak si lze také vypůjčit jedno z tajemství úspěchu Warrena Buffetta, který kromě standarních ukazatelů jako P/E se při vybírání investic se řídí i třeba dynamikou růstu účetní hodnoty. Ta nepochybně ukazuje, jak firma pro své akcionáře vytváří skutečnou fundamentální hodnotu, ale kde získat použitelná data?

Máme ovšem i jednoduché a snadné cesty investování – fondy, které jsou jakoby bagetami v automatu nebo jako předsmažené balíčky v samoobsluze.

Kudy vede trend

Tak se pěkně vrátím na zem a k těm základním tipům, i když to jsou dost knížecí rady: podvážit dluhopisovou složku, nadvážit třeba i nemovitosti, ale hlavně akcie. A zejména držet pravidelné investování, kde na každém propadu trhu vyděláte. Každý pokles je příležitostí k nákupu, přičemž větší pokles = o to větší příležitost.

Ale i pro milovníky jistot mám pěkné lízátko: dividendové akcie. Třeba takový ČEZ tu bude stále (i s Temelínem) a máte přímo podíl na jeho majetku, nejen virtuální číslíčko v podivné bankovní bilanci. A takový pěkný dividendový výnos přes 6 % v žádné bance nedají.