Sushi musí být vždy a na záchod bez baterky nechoďte

Největší problém autobusů Student Agency jsou světla na záchodcích. Ještě nikdy jsem vypínač nenašla na poprvé. Probíhá to vždy stejně: vpadnu na malinký záchod, zabouchnou se za mnou dvířka a já se ocitnu v naprosté tmě. Osahám umyvadlo, odpadkový koš a po dvou minutách zoufale hladím i záchodovou mísu. Nevím, čím to je, ale vypínač je každý týden na jiném místě. A tak na žlutém záchodě přijdu pokaždé o svou důstojnost. Ale nikdy, opravdu nikdy mě nenapadlo si stěžovat. Proč? Protože zkrátka nechci. Nechci pořád všem předhazovat, na co mám právo a že jsem zákazník, a vyhrožovat, že přejdu ke konkurenci. Chci být jednoduše spokojená s tím, že mám zdarma kafe a noviny, že se po cestě můžu koukat na film a že mi stevardka při nástupu na autobusovou palubu popřeje dobré ráno.

Naše nároky se v některých oblastech nezřízeně zvyšují. Nedávno jsem jela z Prahy do Ostravy vlakem RegioJet a jedna žena v něm dostala hysterický záchvat. Mlátila pěstí do sedačky a řvala po vyplašené stevardce. Nejprve jsem myslela, že oné dámě někdo ukradl kabelku nebo zavazadla, ale pak mi ostatní cestující rozhořčeně sdělili, že došlo sushi. Byla jsem v šoku a ústa se mi podařilo zavřít až za Pardubicemi. Sushi? Před patnácti lety ještě nikdo v Česku nevěděl, co to sushi je, natož aby se podávalo ve vlaku. Představte si, že v roce 1995 nastoupíte do vlaku, ano do toho vlaku, který páchl močí a sedačky v něm byly buď rozpárané, nebo počmárané propiskou, a řeknete průvodčímu: „Prosím jednou sushi Samuraj.“ Je to směšné.

Včera se na všech televizních obrazovkách v pražském metru promítala zpráva: „Leo Express má problémy. Nedovírají dveře.“ V rozhovoru pro českou televizi řekl provozní ředitel Leo Expressu Jan Paroubek toto: „Docházelo k tomu, že se dveře zavřely, ale systém to vyhodnotil, že zavřené nejsou.“ Tak to je „opravdová“ katastrofa. Nevím, co je horší, jestli to, že ve vlaku dojde sushi, nebo že se nedovírají dveře, které se ve skutečnosti zavřely, ale jen to vypadá, že se nezavřely, anebo moje zkušenost se žlutým vypínačem.

Cestující Leo Expressu si navíc stěžovali na malý prostor mezi sedačkami, zkrátka si nemohli natáhnout nohy do takové šířky a délky, jak by chtěli. Doporučovala bych všem, kteří mají problém s malým prostorem, aby si přečetli něco o genocidě ve Rwandě nebo nějaké deníky z transportů do Osvětimi. Mně tyhle knihy pomohly tak moc, že jsem schopna jezdit trasu Praha – Ostrava na dřevěném voze taženým dvěma krávami.

Doba se změnila, lidstvo postoupilo kupředu a srovnávat dnešní moderní dopravu s transportem do koncentračních táborů možná podle některých nemá žádnou novinářskou úroveň. Já jsem jen naštvaná. A tak když jsem minulý týden vystupovala z autobusu, podala jsem stevardce zabalenou tyčku pravé švýcarské čokolády a řekla jí, že moc děkuji za jejich servis. A víte, co se stalo? Zapamatovala si mé jméno. Kdykoli teď nastupuju do svého pravidelného autobusového spoje, slyším: „Dobré ráno, paní Evo.“ To ovšem nic nemění na tom, že do Student Agency nastupuji s baterkou pověšenou na krku. Pro jistotu, kdyby vypínač na záchodě opět nebyl vedle umyvadla.