Soud tak podpořil malou severskou zemi v několikaletém sporu s vládami Británie a Nizozemska. Ty se po krachu islandských bank v roce 2008 rozhodly nahradit svým občanům ztracené vklady u Icesave, inernetové pobočky banky Landsbanki, a poté žádaly po Reykjavíku, aby jim tyto peníze nahradil.
Islandské vlády vyšly oběma zemím vstříc i přes argumenty expertů, že Británie a Nizozemsko nemají na náhradu právní nárok. Islanďané však ve dvou referendech z let 2010 a 2011 i přes nevybíravý nátlak Londýna a Amsterodamu návrhy smluv o náhradě odmítli. Obě země pak podaly na Island žalobu u soudu ESVO.
Británie a Nizozemsko žádaly po Islandu zaplatit pět miliard dolarů (95 miliard Kč) a náhradu označovaly za nezbytný krok ke zlepšení islandské pozice v jednáních o vstupu do Evropské unie, k oživení jeho ekonomiky z hluboké krize a k obnovení islandského přístupu na mezinárodní kapitálové trhy. Navzdory horlivé snaze islandských vlád věc vyřešit převládal mezi Islanďany hluboký odpor vůči odškodnění těch, kdo se nechali vidinou vysokých výnosů nalákat do rizikových investic.
Island se po desetiletí prudkého rozvoje v roce 2009 kvůli pádu bank propadl do hluboké finanční a ekonomické krize. Banky se neúměrnou expanzí v zahraničí těžce zadlužily a globální finanční krize na podzim 2008 jim zablokovala přístup k likviditě. V roce 2001 Island úspěšně dokončil záchranný program vedený Mezinárodním měnovým fondem a vrátil se na dluhopisové trhy.