Tenká linie mezi luxusem a zvrhlostí

„To je ale zvrhlost,“ rozhořčila se kdysi babička při pohledu na fotku mladíka navázaného na tenké lano, kterak se vrhá z mostu do řeky, „děti v Africe umírají hlady a v Evropě si skáčeme z mostu!“ „A to, že za týden jedeme lyžovat do Francie, zvrhlost není?“ Oponoval jí duchapřítomně tatínek „To je ale přece celkem normální,“ znejistěla babička.

Její rozpaky vystihují osobní nejistotu ohledně toho, co je ještě v pořádku a co už se nějakým způsobem dostává za nepsanou hranici dobrého vkusu a společenské přijatelnosti. Tu máme každý nastavenou trochu jinak. Jsem si jistá, že většina z nás považuje koupel v originálním šampaňském za trestuhodné plýtvání. Na druhou stranu je tak zásadní rozdíl v tom, jestli se dotyčné šampaňské v nemírném množství a bez skutečného vychutnání prolije hrdlem, nebo (vinaři odpustí) proteče odtokovým kanálkem ve vaně?

Sama jsem pocit naprosté nepatřičnosti zažila při prohlížení fotografií umělé sjezdovky v Dubaji. 400 metrová trať byla před sedmi lety otevřena v dubajském obchodním centru. Jen si to představte, město stojící na pobřeží Perského zálivu, kolem samá poušť, žádné řeky a v létě teploty vesele šplhající k 50 stupňům Celsia. A uprostřed toho krytá sjezdovka a 6000 tun umělého sněhu. A v Africe ještě pořád umírají děti hladem. Spojené arabské emiráty ale nedostatkem netrpí, což ukazují často a rády a díky tomuto nápadu se nemalý počet Arabů poprvé v životě podíval na sníh (byť třeba i umělý). Mám vůbec právo jim něco takového zazlívat?

Asi ne. To ale nic nemění na tom, jak mne nadzvedlo vyprávění ruského taxikáře cestou z Tallinnu do Rigy na téma, že Alpy nejsou, co bývaly, a že když si chce zalyžovat, zaletí si do Dubaje, protože to je ta pravá exotika. Arabům bych umělou sjezdovku snad ještě odpustila, ale tohle… Nevystoupila jsem snad jedině proto, že dotyčný taxikář mimo službu mne a kamarádku sebral na výpadovce v Tallinnu, kde jsme se už hodinu snažily stopnout nějakou dobrou duši s prázdným autem.

Každý jsme nějaký a leckdo se hranicí mezi luxusem a zvrhlostí netrápí. Pro mne je zcela v pořádku kupovat dražší sýry, které dostaly příležitost vyzrát, a jet si zalyžovat do Alp. Za takřka nepřípustné považuji zbytečné popojíždění autem po městě, kupování česneku z Číny a nepřispívání alespoň jedné neziskovce. Svůj odpor proti takovému jednání zdůvodňuji krom jiného ekologickou stopou – přírodními zdroji, které taková lenost počkat si na tramvaj a cesta česneku z Číny do našeho supermarketu vyžaduje (cesta do Alp vám přinese něco navíc, ale čínský česnek?). Pokrytecky v takových chvílích nemyslím na to, o kolik větší zátěží životního prostředí jsou letecké cesty do Indie, které pokládám za přijatelný a pro osobní vývoj takřka nezbytný luxus. Asi nějaké to máslo na hlavě máme všichni.

Zrovna dnes jsem si dovolila další luxus. Po prohlédnutí formuláře Přiznání k dani z příjmu jsem jeho vypracování zadala profesionální účetní. Co se budu trápit, ona na to, na rozdíl ode mne, má školy. Ušetřený čas a nervy mohu využít třeba k zasazení několika stromů, abych alespoň trošku splatila nesmírný dluh vznikající leteckými cestami do světa.