Nové pořádky nesou riziko

V roce 2007 se „něco“ v ekonomice změnilo. Od tohoto data již nikdy nic nebude, jako bylo dříve. Došlo k výraznému posunutí vnímání ekonomické reality. To, co nám dříve připadalo neuvěřitelné, se náhle stalo realitou. Dříve byly nejčastěji používaným nástrojem monetární politiky intervence ve prospěch měny a úrokové sazby. O nástrojích jako je kvantitativní uvolňování se ani neuvažovalo. Každá změna úrokových sazeb měla vliv na finanční trhy. A dnes? Úrokové sazby jsou stále přikované na historických minimech a finančními trhy hýbou zmínky (či jen myšlenky) o (ne)konci kvantitativního uvolňování. Vypadá to, jako by růst americké, potažmo světové ekonomiky drželo při životě kvantitativní uvolňování. Při bližším pohledu ale zjistíme, že kvantitativní uvolňování nemá na růst americké ekonomiky takový vliv, jak se může na první pohled zdát.

Nepoučení z historie

Kvantitativní uvolňování není výmyslem současnosti. Jen se prostě dříve v tak masivní míře nepoužívalo. Nicméně již krátce po druhé světové válce, v roce 1948, americký ekonom Paul Samuelson (autor knihy o ekonomii, kterou zná většina českých studentů vysokých škol) tvrdil, že proces kvantitativního uvolňování je v době ekonomické nejistoty neúspěšný, a to od samotného počátku. Kritizoval přesně to, čeho jsme v poslední době svědky. Centrální banky (nejenom FED, ale i třeba ECB) na volném trhu skupují vládní dluhopisy, Tím zvyšují finanční rezervy bankovních domů. Banky jsou však opatrné, i v důsledku nepříliš pozitivního výhledu do budoucnosti, a místo, aby takto získané peníze použily na poskytování úvěrů, tak si jimi vylepšují své bilance. Jediným výsledkem celého procesu tak je, že místo dluhopisů drží banky hotovost. Snížení úrokových sazeb centrálních bank na minimum, tak nemá žádný účinek. Lidé a firmy se k levným půjčkám prostě nedostanou.

Dokládají to i současné statistiky. Americké banky poslaly z celkového objemu financí získaných od FEDu formou kvantitativního uvolňování, zpět na trh pouze 18 %. Zbývajícími prostředky si vylepšují bilanci ve formě dobrovolných rezerv. Proč by taky banky měly dávat prostředky na trh, zvláště v době převažující nejistoty, když jim FED připisuje dobrovolný úrok 0,25 % p.a. To je sice zatraceně málo, ale zase jde o bezpečnější investici, než samotný nákup vládních dluhopisů.

Když se banky „zblázní“

Avšak vysoké rezervy v bilancích bank s sebou nesou jedno, zatím dobře skryté, riziko. Co se stane, když majitelům či managementu bank již nebude stačit výnos od FEDu a „darované“ peníze opravdu nalijí do ekonomiky? Třeba na popud zlepšujících se ekonomických ukazatelů USA a pozitivním vyhlídkám. V takovém případě by inflace velmi rychle vylétla nahoru. Samozřejmě je možné namítat, že by v takovém okamžiku Fed zatáhl za brzdu a zvýšil úroky. Nicméně není zcela jisté, zda by tato brzda byla dostatečně účinná.

Není lehké končit

Nebezpečí rychlého ukončení kvantitativního uvolňování si uvědomují všichni. Stačí jen zpráva o jeho možném ukončení a dochází k odlivu prostředků z rozvíjejících se zemí. Jedno je však jisté, kvantitativní uvolňování jednou skončit bude muset. Na jeho ukončení by měly (spíše musí) spolupracovat všechny centrální banky. A to proto, aby co nejvíce eliminovaly dopady zaplavení světa levnými penězi. Jak jinak řešit riziko inflace, než navýšením úrokových sazeb. Toto navýšení by pro bankovní sektor mohlo mít vážné důsledky, tedy podle Banky pro mezinárodní vypořádání. Zvýšení globálních úrokových sazeb o tři procentní body by pro investory znamenalo ztrátu asi jednoho bilionu dolarů. Ztráty spojené s účtem za dlouhodobou politiku levných peněz by byly tak vysoké, že by nešlo zabránit sérii insolvenci ve finančním sektoru. Proto není jednoduché kvantitativní uvolňování ukončit. Centrální banky drží v rukou stabilitu celého bankovního sektoru.