Majáles

Krvácím z nosu. Za oknem autobusu se míhá noční město, k obličeji si tisknu načervenalý kapesník.
Bolest mě nemůže ovládnout...

Tohle je ROZJEZD, tady neplatí žádné zákony. Tady se slabost nevyplácí.
Jsem mistr. Mistr Zenu. Nic mě nemůže ovládnout. A bolest? Ta ze všeho nejmíň.
No myšlenky mi už zase utíkají vlastní cestou. To je zajímavé, říkám si, ještě nikdy jsem neviděl tolik opilých lidí pohromadě. A v tak malém prostoru. Vlastně jsem ještě nikdy neviděl tolik lidí pohromadě v tak malém prostoru vůbec. Stojím na schodech autobusu, z vlhkých vlasů se mi pomalu uvolňuje nezaměnitelný puch sladu a jakéhosi těžce definovatelného aroma. Jsem mistr. Mistr Zenu. Jsem mistr s hlavou od piva.

Všude, kam se podívám, je prostor zaplněn lidmi. Musí jich tu být snad tisíce. V zádech cítím něčí deštník. Tohle dobře neskončí. Tohle nemůže dobře skončit. A skutečně. V nejbližší zatáčce povolují dveře. Těžko uvěřitelné se stalo pravdou. Technická závada v MHD.

Pár lidí vrávorá v prostoru nad vozovkou, situace je vážně dramatická. Teď by se mi asi měl odehrát pozpátku film mého života. Jakkoli se však snažím, vybavují se mi jen zmatené fragmenty. Sedím na jiných lidech. Skáču před pódiem. Skáču na pódiu. Ležím pod pódiem. Zvracím.
Hm. Tak tohle skutečně není nic moc.

A přitom se prý dělo tolik zajímavých a hlavně KULTURNÍCH akcí.
Vyhlašovaly se nejlepší masky. Byl prolomen rekord v sezení na neexistující židli. Proběhla soutěž krátkých filmů. Prý se dokonce hrálo divadlo!
Znovu lovím v paměti.

Sedím na jiných lidech. Hm, to tu už bylo. Skáču na pódiu...Hm, to taky. Zvracím.
Vzdávám to.

V hlavě mi ale ještě dlouho, předlouho rezonují dva nesmyslné útržky vět kdysi kdesi dávno slyšených, v daném momentu však dostávají celkem nečekaný, trochu smutný a mírně melancholický rozměr.
Hezký den za námi.
Ať žije majáles!


Materiál byl převzat ze zpravodajského a informačního serveru VYSOKESKOLY.CZ.