Odmítání eura je luxus, na který nemáme

No protože ceny všeho zboží se zdvojnásobují v průměru téměř každý druhý den (za 1,4 dne, abychom byli přesní). A tak, pokud nákup odložíte na zítra, už si za svoji mzdu nakoupíte jenom polovinu zboží. A když odložíte nákup o jeden měsíc, tak si nekoupíte nic, protože měsíční inflace je 313 000 000 procent. Tím pádem nemáte žádné peníze, protože vaše celoživotní úspory se za dva roky rozplynou na zcela bezvýznamnou částku.

Evropa byla kdysi skupinou mnoha zemí, které měly každá vlastní měnovou politiku, vlastní bankovní systém s vlastní měnou a vlastním rozpočtem. Měli jsme svobodu v tom, co a jak budeme dělat a naše svoboda vyústila v řadu krizí. Dokonce nás dovedla ke světové válce. Historici často zmiňují hyperinflaci v Německu mezi lety 1920 až 1923 (30 procent měsíčně) jako výzmaný faktor pro nástup nacismu v Německu. Maďarská inflace po druhé světové válce dosáhla dokonce rekordních 13 trilionů procent měsíčně a jistě napomohla ke komunistickému směřování země.

Lidé při podobných krizích totiž ztrácejí víru v budoucnot a ztrácejí i víru v demokracii. Proto je asi dobře, že se národy Evropy po druhé světové válce začaly programově sbližovat a hledat cesty, jak minimalizovat krize v Evropě. Integrace je ve skutečnosti naprosto nejúčinnější nástroj proti nacionalizmu. Pokud se totiž budeme cítit Evropany, pak pro nás bude jednodušší spolupracovat a bude mnohem těžší pro jakékoliv nedemokratické skupiny vyvolávat mezinárodní spory v Evropě.

Jednou z cest, jak více integrovat Evropu, je i zavedení společné měny. Evropské národy se snažily koordinovat svoje směnné kurzy už od pádu Brettonwoodského měnového systému v roce 1971. Evropa si nejprve domluvila "měnového hada", což bylo vlastně rozpětí, ve kterém mohly měny fluktuovat proti sobě. A tento had se pohyboval ukotven v tunelu, který tvořila povolená fluktuace proti americkému dolaru. Tento systém byl opuštěn v roce 1973 poté, co se americký dolar začal pohybovat volným kurzem. A Evropa potřebovala svůj měnový systém nově ukotvit.

Kotvou se nakonec stala dominantní měna EU, německá marka. Ale Evropský měnový systém (EMS) zajistil stabilitu jen dočasně. Evropské země totiž nebyly schopné sladit ekonomické politiky, a tak se počátkem devadesátých let stal měnový had neudržitelný v řadě zemí. Mezinárodní spekulanti v čele s headgeovými fondy začali postupně atakovat jednotlivé měny. Zěmě jako Francie, Británie, Itálie, ale i řada dalších se rázem ocitly pod enormním tlakem na devalvaci svých měn. Tyto země postupně přicházely o devizové rezervy, jejich úrokové sazby se na overnightových operacích šplhaly do desítek procent a nakonec je spekulace donutila devalvovat měnu a vlastně tak opustit EMS.

Evropě začalo být jasné, že EMS není udržitelný. Zároveň se ale nechtěla vrátit k měnové nejistotě a chaosu. Proto se Evropa rozhodla realizovat Evropskou měnovou unii (EMU) a jako konečné řešení měnové stability v EU zavést společnou měnu euro.

Společná měna zajistila a zajišťuje Evropě relativně dobrou měnovou stabilitu. Bohužel Maastrichtská kritéria splňuje jenom malé procento zemí EU a většinou jsou to země malé. Výsledkem je ekonomická divergence, která oslabuje euro jako společnou měnu.

A proto nechceme euro? Nechtít euro je podle mého názoru luxus, který si opravdu dovolit nemůžeme. A to prostě proto, že euro potřebuje jak Česká republika, tak Evropská unie. To proto, aby se členské země vyhnuly měnovým krizím a snížily své transakční náklady. Chceme-li mít v Evropě práci a vysokou životní úroveň, pak musíme být konkurenceschopní a projekt eura podpořit. Měli bychom ale vyžadovat důsledné dodržování Maastrichtských pravidel a sami je také dodržovat. Bez toho se totiž euro udržet nedá...

Autorem komentáře je Filip Drapák, ekonom, expert Světové banky