Už při prvotních úvahách o prostorové kapacitě stavby, počtu místností a jejich funkční náplni, jež by nejlépe vystihovala současné potřeby a zvyklosti rodiny, se vnucuje otázka, jaký se předpokládá její další vývoj. Na to se sice zpravidla spolehlivě odpovědět nedá, ale v této souvislosti je třeba si uvědomit, že typový dům je jednou provždy ukončený architektonický koncept, definitivně obestavěný prostor, na němž se v budoucnu nedá v zásadě nic měnit. Jakýkoli pozdější zásah do hmoty stavby, rozšíření obytného prostoru dostavbou či nástavbou, pokud to bude vůbec z technického hlediska možné, dům zdeformuje. Ani jeho dispoziční uspořádání nebývá natolik flexibilní, aby se mohlo bez stavebních zásahů případné nové skutečnosti přizpůsobit.
Vědomí, že osud dokáže naše životní cestičky v budoucnu až neuvěřitelně zakroutit a zkomplikovat, často vrací stavebníka na samý začátek úvah: zda nebude přece jen rozumnější zadat individuální projekt, který s eventualitami postupných realizačních fází dokáže počítat, aniž by tím jakkoli utrpěla původní i budoucí estetická hodnota stavby.