Po dlážděném náměstí holandského Delftu kráčí dívka v bílém plátěném čepci, jenž dokonale skrývá každičký vlas. Spolu s ní procházíme kolem vodních kanálů, které obyvatelům "města na vodě" nahrazují ulice, a přicházíme až do domu Jana Vermeera. Píše se rok 1665 a mladá Griet u malíře nastupuje jako služebná.

Už od prvních scén je znát, že vizuální stránka filmu bude hrát více než podstatnou roli. Výprava respektuje dobové reálie až do sotva postřehnutelných detailů, jednotlivé záběry připomínají malířské kompozice a kamera obecně pracuje s měkkým, nevtíravým světlem, které dokonale evokuje neokázalou krásu holandských pláten. Spolu s hudební složkou (snadno zapamatovatelný motiv se opakuje snad až příliš často) vytváří mocný základ, na kterém si už může jen zlehka hovět nekomplikovaný, a přesto zajímavý příběh.
Vermeerův dům obývá kromě samotného umělce jeho rozmarná žena, sarkastická a vypočítavá tchyně a neustále vzrůstající počet dětí. Zamlklá Griet, vychovaná ve zdrženlivé protestantské víře, se zpočátku drží stranou od podivného světa svých nových pánů. Když ale poprvé dostane za úkol uklidit Mistrův ateliér, kam kvůli své prchlivosti nemá přístup ani Janova žena, objeví se u děvčete neočekávaný sklon v podobě přirozeného estetického citu. Ten samozřejmě neujde malířově pozornosti, a tak se ze služebné pomalu stává jediný skutečný Vermeerův spojenec, jediná bytost schopná nejen ocenit, ale i pochopit myšlení nadaného umělce.
Nerovný vztah tím nutně nabývá na důvěrnosti, přesto ale nikdy nepřekročí hranici společného zanícení pro malbu a spíš než v rovině řeči nebo gest se odbývá jako němý dialog dvou lidí, kteří si rozumějí i beze slov. Na uvěřitelnosti mu pak dodává nenápadné kouzlo hlavní hrdinky. Griet totiž navzdory prvnímu dojmu není zakřiknutá šedá myška. Konfliktům se sice raději vyhýbá, ale když jí potutelná Vermeerova dcera provede ošklivý naschvál, neváhá ji za to sama okamžitě potrestat. O síle její osobnosti pak nejlépe svědčí to, že se odváží riskovat opovržení a ztrátu místa, aby se mohla spolu s malířem stát součástí zázraku tvorby, který ji tolik fascinuje.
Stejně jako se během přípravy adaptace stejnojmenného románu Tracy Chevalier měnili tvůrci v režisérském křesle, měnilo se i herecké obsazení. Pro postavu Griet se uvažovalo nejprve o Kate Hudson, později o Kirsten Dunst, nakonec však role připadla ani ne dvacetileté Scarlett Johansson (zapůsobila už ve filmech Přízračný svět nebo Ztraceno v překladu), a tuto volbu nelze než ocenit. Jen stěží by se našla jiná mladá herečka, která svým vzhledem tak věrně připomíná jemné, čisté a přitom životaplné tváře dívek z obrazů starých vlámských mistrů.
Úspornost dialogů sice omezila možnosti hereckého vyjádření, přesto se nedá říct, že by některá postava mezi ostatními zapadla. Určitý dojem zanechají všechny, ať už jde o Vermeerovu náladovou manželku Catharinu (přesvědčivá Essie Davis, která se pro potřeby role dovedně stylizuje do přecitlivělé a nepříliš půvabné nanynky), její matku, věčně oscilující mezi sympatickým cynismem a už méně sympatickou zištností, nebo malířova mecenáše Van Ruijvena, starého muže s neskrývanou slabostí pro mladé ženy.
Sečteno a podtrženo, nemusíte být právě znalci, ba ani zapálení ctitelé starého umění, aby vám Dívka s perlou padla do oka.
Dívka s perlou (Girl with a Pearl Earring), Velká Británie/Lucembursko, 2003
Režie: Peter Webber
Scénář: Olivia Hetreed
Literární předloha: Tracy Chevalier
Hrají: Scarlett Johansson, Colin Firth, Tom Wilkinson, Judy Parfitt, Essie Davis a další
Materiál byl převzat ze zpravodajského a informačního serveru VYSOKESKOLY.CZ.