NSS v minulosti opakovaně škrtal také v dalších rozvojových zásadách, které byly ve vztahu k větrným elektrárnám příliš přísné. Konkrétně se to týkalo Vysočiny, Plzeňského, Moravskoslezského a Karlovarského kraje. Petrovice původně neuspěly především kvůli tomu, že své námitky neuplatnily už v době pořizování a schvalování zásad územního rozvoje. NSS jim proto vytknul pasivitu. Po zásahu ústavních soudců se však již musel zabývat konkrétními argumenty.
Zásady rozvoje Ústeckého kraje schválené v roce 2011 výslovně nestanovily žádné zóny bez větrné energie. Poměrně obsáhle však popisovaly území, v nichž má před budováním větrných elektráren přednost ochrana přírody a krajiny. Jde o chráněná území, přírodní parky, významné krajinné prvky, města a příměstské oblasti. Dále zásady vymezily dvoukilometrové pásmo kolem rekreačních objektů a tříkilometrovou zónu kolem všech zastavěných území, lázní či památek. Do loňského října platila ještě dvouletá výjimka pro některé rozpracované projekty.
Názory na větrné elektrárny se v Česku různí. Některé obce se jejich výstavbě brání v obavě, že vrtule na vysokých sloupech zkazí ráz krajiny. Jinde radnice budování elektráren podporují. Ekologové větrné elektrárny spíše schvalují jako vhodný zdroj obnovitelné energie. Ústecký kraj patří k regionům s největším větrným potenciálem v České republice, a to zejména v centrální a východní části Krušných hor.