Důchodové systémy v Evropě

Bismarck představil v osmdesátých letech devatenáctého století systém sociální jistoty, který měl zabezpečit důchody všem, kteří pracovali a odváděli příspěvky. Dávky měly zabezpečit stejný životní standard jako v období aktivního života, byla ale stanovena horní hranice. Tento model inspiroval penzijní systémy většiny členů EU. Také ovlivnil státy centrální a východní Evropy.

Ve zprávě z roku 1942, která se zabývala eliminací chudoby, Beveridge obhajoval jiný přístup. Stát měl ručit minimální penzi obyvatelstvu bez rozdílu. Tato metoda byla více či méně přijata Velkou Británii, Skandinávskými státy a Holandskem.

Přes tyto dvě metody došlo k různým modifikacím jednotlivých národních systémů. Finsko se reformou z roku 1996 odpoutalo od Beveridgeského modelu. Podobně je na tom i Švédsko, které změnilo systém o čtyři roky později. Celkově můžeme říct, že každý stát opravoval nedostatky těchto původních systémů.

Největším nedostatkem Bismarkova modelu je absence solidarity, tj. nedostatek penzí pro segment populace, který neměl žádné příjmy ze zaměstnání nebo vlastní majetek. Hlavní nevýhoda Beveridgova přístupu spočívá v pevné minimální úrovni univerzální penze. Pro většinu lidí systém neposkytuje srovnatelný životní standard, který měli v průběhu života. Z tohoto důvodu hrál důležitou roli rozvoj doplňovacích systémů. Beveridge poznamenal, že stát má poskytnout chléb, ale lidé si musí koupit máslo.

I přes různé modifikace, dva hlavní modely sociální ochrany nadále ovlivňují Evropský kontinent. V severní Evropě doplňkové financování stále hraje důležitou roli, zatímco v centrální části Evropy, penze závisí na systémech typu pay-as-you-go (PAYG). Jedná se o model, kdy ekonomický aktivní obyvatele platí příspěvky, ze kterých jsou následně vypláceny důchody.

Švýcarská ústava zavedla penzijní systém založený na třech pilířích. Základní soustava financována jako PAYG představuje první pilíř. Druhý pilíř je povinně financován společnostmi (zaměstnavatelé) a třetí je dobrovolný, individuální, který umožňuje využít slevu na daních. V členských státech EU hraje třetí pilíř okrajovou roli. Druhý pilíř je důležitý pouze v státech s Beveridgskou tradicí. První pilíř, který hraje všude důležitou roli, se těší největší přízni ve státech s Bismarckskou tradicí.

Některé centrální a východoevropské státy používaly Bismarkův model v minulosti, ale během období okupace Sovětským svazem se změnil způsob financování systému. Příspěvky za zaměstnance odváděly firmy a stát. Kvůli relativně nízkému věku odchodu do důchodu se vyskytly problémy už před pádem režimu. Následná ekonomická liberalizace dále destabilizovala systém a vyžádala si nutnost zvýšení důchodového věku. Některé země už schválily reformy. Estonsko vytvořilo povinný druhý pilíř, následuje ho také Lotyšsko, jehož první pilíř slouží jako testovací pole švédské reformy. V Polsku, Maďarsku a Slovensku (od 1.1.2005) je systém složený ze základního pilíře, který je financován na základě PAYG a povinnosti podílet se na soukromém připojištění u komerčního fondu, který si pojištěnec sám vybere. Na druhou stranu Slovinsko a Česká republika jsou stále spokojený se stávajícím systémem a pouze nabízí možnost dodatkového spoření na dobrovolné bázi.

Státy bývalé Jugoslávie jsou neustále financovány pouze z prvního pilíře (PAYG). Chorvatský systém důchodového zabezpečení je solidární a snaží se eliminovat sociální rozdíly ve společnosti. I zde je ale zákonem schváleno zavádění systému založeného na všech třech pilířích. I v Srbsku a Černý Hoře byl schválen nový penzijní zákon. Hlavními změnami jsou: jiný způsob výpočtu důchodů, stimulace k pozdějšímu odchodu do důchodu nebo zpřísněné podmínky pro poskytování invalidní penze.