Klasika neklasicky

Když se řekne Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany, každému "správnému" Čechovi vyvstane na mysli Mařenka, Jeník, Kecal, národní kroje, tradice, klasika a možná i několik popěvků: "Proč bychom se netěšili...", "Znám jednu dívku, ta má dukáty...atd.".

Některým se pak vybaví poslední poprask, který způsobila adaptace Národního Divadla v Praze, kde se Prodaná nevěsta objevila v listopadu opět na scéně, tentokrát však trochu jinak. Při premiéře lidé pískali, při druhém představení odcházeli zdrceni. Dnes, po hlasech, které kritizovaly zlehčení představení, neúctu k autorovi, ke klasice, pošlapání tradičních hodnot a komercializaci, si Prodaná nevěsta své diváky našla. Přestože někteří stále ještě po prvním dějství opouští sál, většina ví, že podívaná, na kterou si koupili lístky, bude "něco jiného", že se jim tato adaptace známé opery nikdy nesplete s jinou, kterou ve svém životě shlédli, že je čeká opravdu nevšední zážitek.

Režisér Jiří Nekvacil se ve spolupráci se scénografem Danielem Dvořákem, choreografem Petrem Zuskou a režisérem scény komediantů Michalem Dočekalem totiž pokusil dílo zatěžkané přídomkem "národní" odlehčit. Nelze to však považovat za hřích. Blazeovanost opery totiž vznikla až v průběhu adaptací, Smetana vždy prosazoval lehkost a vtipnost díla, které se s měnícím se přístupem ke světu a se změnou společnosti muselo také zákonitě změnit. Dílo je dnešnímu diváku přístupnější, divadelní postupy jsou mu známé, pouze na ně není zvyklý v opeře. Scéna je minimalistická a vzhledem k přítomnosti Sokolů na scéně se mísí časové roviny zdánlivě nesouvislé. Spojitost zde však je - Česká tělovýchovná organizace v čele s Miroslavem Tyršem a Jaroslavem Fügnerem byla založena roku 1862, tedy v roce, kdy byla Prodaná nevěsta uvedena úplně poprvé, a to na prknech Prozatimního divadla.

Dalším překvapením může pro diváka být Mařenka, která zpívá zhroucená na zemi, srp a kladivo oběvující se na konci druhého dějství, americká vlajka, kterou používají komedianti nebo Vašek, který je ponižován mnohem víc než v původní verzi. Nejenom, že koktá, je představen jako naprosto infantilní jedinec, tahající po jevišti kačenky a představující si indiány a četníky.

Opeře též byla vyčítána nereálnost některých scén, ale pohybujeme se přeci v divadle. Navíc opera je sama o sobě žánr, který reálně působit vzhledem k svému založení ani nemůže. Například scéna, kdy rodiče spí na scéně vedle dění, které je pro Mařenku a Jeníka klíčové, vyjadřuje i jakousi symboliku vztahů rodičů a jejich dětí.

V hlavních rolích můžete spatřit v úloze Mařenky tři pěvkyně - Jitku Svobodovou, Danu Burešovou a Marii Haan, v roli Jeníka Tomáše Černého, Valentina Prolata a Martina Šrejma, v úloze Vaška se střídají sólisté Jaroslav Březina, Antonín Valenta a Václav Pražák a Kecala zpívá jednou Luděk Vele, podruhé Zdeněk Plech, potřetí Jiří Sulženko.

Představení je plné barev, smíchu a radosti. Češství a jeho podstata z díla rozhodně nevymizely, a pokud máte chuť na nevšední zážitek, na "neklasickou klasiku", nechte se zlákat! A budete-li přeci jen nepříjemně zaskočeni, na vás moc odvážnou adaptací, můžete zavřít oči a vychutnávat hudbu - ta zůstala naprosto nedotčena.


Materiál byl převzat ze zpravodajského a informačního serveru VYSOKESKOLY.CZ.