Reforma v evropském kontextu

Reforma českého důchodového systému se stále drží mezi nejvíce diskutovanými tématy dnešní doby. Aby také ne. Každý z nás jednou zestárne a nikdo si nepřeje, potom co celý život tvrdě pracoval a odváděl daně, trpět chudobou nebo být odkázán na dobrou vůli vlastních dětí. Různé zájmové skupiny prosazují různé způsoby řešení. Zajímavou přehlídkou pohledů na stejnou problematiku nám poskytla konference, která se konala minulý týden v prostorách Senátu České republiky ve Valdštejnském paláci.

Cílem této konference bylo zjištění aktuálního stavu penzijní reformy a pomoc v hledání optimálního řešení pro Českou republiku. Postupně jsme měli seznámit s přístupem české vlády k penzijní reformě a možnými alternativami  řešení. K problematice se měli vyjádřit i odborníci ze zahraničí.

Aktuální situace v České republice

Za Ministerstvo financí vystoupila Eduarda Hekšová, vedoucí samostatného oddělení analýzy finančních trhů v České republice. Podle Hekšové bude na diskusi, schválení a implementaci reformy důchodového systému v České republice potřeba období asi 3 až 4 let. Z toho důvodu upozornila na nutnost dalšího posilování třetího (dobrovolného) pilíře. Jako dva základní problémy systému penzijního připojištění v České republice uvedla zejména nízká účast mladých lidí a nízká průměrná výše příspěvků.
Paní Hekšová upozornila též na zřízení Týmu expertů a Pracovní skupiny, jejíž úkolem je kvantifikace variant řešení zadaných jednotlivými politickými stranami. Více se touto problematikou zabýval Aleš Krejdl, zástupce koordinátora vládní skupiny. Poukázal na složitost nalezení politického konsensu z důvodu značných rozdílů v návrzích řešení jednotlivých stran. Více o jednotlivých variantách se dozvíte z článku „Dohodnou se politici na reformě penzí?“.

Poučíme se z chyb ostatních?

Se zaměstnaneckými důchodovými systémy nás v průběhu konference seznámil Karel Noordzy, předseda představenstva fondu PGGM. Jedná se o holandský penzijní fond pro zaměstnance zdravotnictví. Pan Noordzy upozornil na nutnost důvěry v daný systém. Dále poukázal na potřebu hledání rovnováhy mezi čistě fondovým a průběžným financováním. Uvedl, že kombinací se lépe daří rozložení rizika a současně se řeší problém se stárnutím obyvatelstva. Přikláněl se k dávkově definovanému systému, protože zde existuje významná míra solidarity, která by lépe zajistila řešení případných potíží.

Mezi řečníky byl i John Thompson, rada Direktorátu pro finanční a podnikové záležitosti OECD. Připomněl nezbytnost rozsáhlých finančních, sociálních a daňových reforem. OECD proto vypracovalo zásady a standardy, které by měly být nápomocné jednotlivým vládám při přípravě penzijních reforem. Mezi nevyhnutelné reformy veřejných penzijních systémů zahrnul například zvýšení věku odchodu do důchodu, snížení náhradového poměru a diverzifikaci zdrojů příjmů v důchodu a rozvoj soukromých penzí. Upozornil na potřebu posunu od dávkově definovaného systému k systému příspěvkovému, čímž se dostal do rozporu s tvrzením Noordzyho. Zmínil se o příležitosti pro institucionální investory v transformujících se ekonomikách a zdůraznil, že důvěra veřejnosti a adekvátní kontrolní mechanismy představují klíčové faktory. Dále mezi základní podmínky správného fungování systému zařadil vysoce odborné prostředí správy aktiv a silný právní a regulační rámec. Jako nejvýznamnější překážky úspěchu uvedl nelegální zaměstnávání, nízkou dobrovolnou účast, vysoké náklady, riziko vytunelování a neexistující tradice a zákonné fiduciární zodpovědnosti.

Jako poslední z řečníků vystoupil Jan Nijssen, globální ředitel penzijních fondů ING a generální ředitel divize pojištění pro střední Evropu. Hlavní myšlenkou jeho projevu byla nutnost partnerství soukromého a veřejného kapitálu, která by vedla k nalezení udržitelného řešení. Mezi základní požadavky na penzijní systém zařadil dostupnost, udržitelnost a rozmanitost. Při rozhodování o dávkově či příspěvkově definovaných systémech se přiklání ke kombinaci obou zmíněných. Jako základní doporučení pro Českou republiku uvedl budování druhého pilíře povinných penzí, další pokračování v budování dobrovolného pilíře, kladení důrazu na povědomí občanů a spolupráci veřejného a soukromého kapitálu.

Česká republika má určitou výhodu v tom, že z časového hlediska zaostává za ostatními v přípravě a implementaci důchodové reformy – může se poučit z chyb jiných a zajistit si tak lepší startovní pozici. Z toho důvodu je velice důležité dopodrobna zkoumat už proběhlé reformy v ostatních státech světa. Zda toho ale náležitě využijeme ukáže pouze čas.