Jaro je tady

Přijel jsem po delší době do Brna a poprvé v jarním semestru zamířil do školy. Teplíčko, svěží jarní vzduch, krátké sukně mě těšily na každém kroku. Došel jsem ke škole, překonal těžké vstupní dveře, prošel kolem vrátnice, sestoupil do suterénu a zvědavě, opatrně otevřel dveře vedoucí na dvoreček. Byl tam - roztomile malý, se vzrostlými i mladými stromy a keři, travičkou a dlažbou až ke Krmítku. Spokojeně jsem odfrkl. To je to místo, které máme na škole nejraději, sociální prostor par excellance.

A pak na mě přišel takový úplně jemný, bezbolestný smutek. Je to to místo, které máme opustit, přepustit barbarům z Fildy a nastěhovat se místo toho do té velké neosobní budovy, kde není dvorečka, travičky ani jiné přirozeně rostoucí zeleně! Blízkost smrti jsem tam na dvorečku pocítil. Sedl jsem si do plastové židle před Krmítko a pozoroval procházející kolegy. Tuhle neznám, tuhle taky ne a tyhle ani tamty jsem jaktěživ neviděl. Kde se tady vzalo tolik nových tváří? Jen důvěrná znalost místa a přítomnost několika kamarádů mě ubezpečovaly, že to je moje škola.

Když jsem pak mezi dvěma neznámými dívkami klepal nějaké nesmysly do počítače, znovu jsem pocítil, jak krásné je jaro. Období, kdy něco starého končí a něco krásně voňavého a radostně jiskřivého začíná. Byl jsem rád, že odcházím spolu s tím starým a že místo mě do nové budovy půjdou noví, mladší, plní elánu a zvědavosti, kteří budou o krásách a přednostech dvorečku vědět jen z vyprávění mých nostalgických spolužáků.

Vítej jaro a nestyď se! Odhal nám své krásy, dokud je ještě můžeme vidět na místě starých, umírajících krás!


Materiál byl převzat ze zpravodajského a informačního serveru VYSOKESKOLY.CZ.