Elferieda Jelineková, Klára S. a Vanda Hybnerová v divadle Komedie!

Klára S. Elfriedy Jelinekové je drama, které vás zastihne nepřipravené. Je plné emocí, vášní, zklamání, zmaru, hnusu, ironie, bolesti lidského respektive ženského údělu, plné kontrastů a psychologie. Přesto ale nebudete odcházet s depresivními pocity. Pohltí vás spíše jakási prázdnota, plná něčeho, co nebudete umět zařadit. Přijďte se přesvědčit do pražského divadla Komedie!

Drama se odehrává ve dvou skutečných historických prostředích a opírá se o životy skutečných historických postav - Roberta Schumanna a především jeho ženy Kláry. Děj je v podstatě minimální, celá hra se odehrává ve stejných kulisách, přestože autorka mísí dva různé časoprostory - devatenácté století, tedy období života Schumannových a konec dvacátých let v Itálii. Dialogy, které jsou hlavní osou představení, jež je samo o sobě bez příběhu, se odehrávají ve vile excentrického, fašistického básníka Gabriela d´Annunzio neboli kanálníka (jak ho nazývá Klára), sukničkáře, svůdníka, požitkáře a drogového experimentátora, jehož ztvárnil charismatický Jiří Štrébl. Je dokonale slizký, dokonale italský, dokonale macho. Je dokonalým protikladem Roberta Schumanna, jež je zmítán duševní chorobou, svou manželkou i dcerou. Robert Schumann, herecky ztvárněn Martinem Fingerem, je v rámci dění použit jako živý důkaz Klářina utrpení. Je napůl šílený, napůl génius, troska, která způsobila trauma ženě, jež ho celý život milovala, podporovala a zároveň týrala svými nenaplněnými nadějemi.

Ano týrala, přestože za týranou je zde považována ona. Jelineková se z Kláry Schumannové snaží udělat oběť, chce na příběhu jedné ženy ukázat úděl ostatních příslušnic tohoto pohlaví, jež jsou deprimovány, utlačovány, zneužívány a kvůli rodění dětí a sebeobětování nemohou dosáhnout svých cílů. Pozor, nic ale není definitiví, žádná teze není absolutistická! Jelineková odkrývá obě strany. Ukazuje nejenom ženu v patriarchálním, šovinistickém, egocentrickém, falocentrickém a tedy mužském světě, ale také ženu, jež toto prostředí s gracií přijímá, dokáže mužského světa využít a obrátit věci ve svůj prospěch, pokud ovšem ví, jak na to. Ne, zde nemluvím o počestné Kláře, ale o dalších postavách - Luise Baccaře (Dana Poláková), Carlottě Baře ( Věra Ondrašíková), Aélis Mazoyer (Gabriela Míčová), Doně Marie di Gallese (Jana Krausová) a konečně i o malé Schumannové - Marii (Martina Fialková), která se nechává zlákat svody "pohodlného života" nebo spíše svody Gabriele d´Annunzia a jeho letadla (penisu).

Absolutní hvězdou celé hry je ale hlavní představitelka Kláry S. - Vanda Hybnerová. Vede nás celou hrou, vyplňuje prostor, kam hledí ona, hledí celý sál. Její výraz se může během sekundy změnit, což divák od počátku ví a fascinovaně tyto proměny sleduje. Klára je zhrzená, traumatizovaná nejprve otcem, později manželem, kteří ji neumožnili dělat v životě to, co jí naplňovalo - komponovat. Její životní plány a naděje ztroskotaly a přes svoji neurózu, manželovo šílenství a dceřinu zradu se snaží tyto plány a naděje vkládat do svých nejbližších a to jak po dobrém, tak po zlém. Klára S. v podání Hybnerové je vším - holčičkou, puritánkou, vampem, hysterkou, stárnoucí ženou, ale především energií. Energií, jež se rozlévá do všech stran a jíž nemáte šanci uniknout.


Něco o autorce: Elfriede Jelineková

Elfriede Jelineková se narodila 20.října 1946 ve štýrském Mürzzuschlag. Od mládí studovala hru na varhany, zobcovou flétnu a posléze se věnovala i samostatné kompozici.Její otec byl žid českého původu, matka, se kterou měla komplikované vztahy, pocházela z vídeňské buržuazie. Matka ji drezurovala, nutila ji věnovat se hudbě, u otce zase brzy po válce vypukla duševní choroba - dva aspekty autorčina života, které se do jisté míry shodují s osudem Kláry S., kterou tak dovedně zobrazuje ve svém dramatu. Divadlem se Jelineková začala zabývat již v šedesátých letech, kdy začala studovat divadelní vědu a dějiny umění - kvůli kritickému duševnímu stavu však studium musela přerušit. Začala se ale věnovat literární tvorbě - zprvu básnické, později i dramatické.

Typické jsou pro ni hry s jazykem, snaha provokovat a témata s feministickým zaměřením. Z jejích děl jmenujme román Jsme volavky baby!, dramata Burgtheater, Ruční práce, Domov či básnickou prvotinu Lízin stín.

Jelineková je nositelkou řady literárních cen, nejdůležitějšími jsou však Cena Heinricha Bölla z roku 1986, Cena Franze Kafky a především Nobelova cena za literaturu, obě z roku 2004.


Materiál byl převzat ze zpravodajského a informačního serveru VYSOKESKOLY.CZ.