Ještě v době nedávno minulé se objekty chráněné elektronickými zabezpečovacími systémy vyskytovaly velice sporadicky, rodinné domy nejčastěji nijak chráněny nebyly. Pokud se někde takový objevil, jednalo se o systém sestavený z produktů domácí výroby připomínající spíše výrobek pokročilého radioamatéra.
V posledních letech technologie výroby těchto zařízení značně pokročila. Dnes už je většina profesionálních zařízení založena na sběrnicové technologii ovládané procesory stejně jako každý stolní počítač. Elektronické zabezpečovací zařízení musí být schváleno pro provoz a instalaci v ČR. Mozkem celého zařízení je řídící centrála neboli ústředna. Zpracovává příkazy periferních zařízení a po jejich vyhodnocení aktivuje zařízení určená k předávání zpráv. Spolehlivost systému závisí nepochybně na detektorech, které hlídají střežený prostor. Magnetickými detektory zajišťujeme zpravidla vstupní dveře, upozorní ústřednu na jejich otevření. Podobně jimi lze zajistit i všechny ostatní dveře a okna. Akustické detektory jsou zase schopny rozeznat rozbití skla, přitom vůči ostatním zvukům jsou imunní. Další možnou variantou detektorů jsou například infrapasivní snímače, které reagují na měnu teploty v místnosti. Všechny typy detektorů by měly být odolné proti takzvaným falešným poplachům, přesto však stoprocentně spolehlivé. Poplach samotný pak akusticky ohlašují sirény. Vnitřní siréna má za úkol odradit pachatele, případně mu "pobyt" v našem bytě velmi znepříjemnit, venkovní siréna upozorňuje sousedy a kolemjdoucí. Tato siréna bývá doplněna také blikačem. Dnes již samozřejmým standardem je vlastní akumulátor, který napájí sirénu i v okamžiku odpojení od ústředny. K ohlášení vniknutí do zabezpečeného prostoru bezpečnostní agentuře, případně majiteli, pak dochází prostřednictvím telefonní linky, případěn GSM sítě. Systémy elektronického zabezpečení jsou buď klasické - prvky systému jsou navzájem propojeny kabely, nebo bezdrátové, napájené baterií.