Mikrofinanční organizace přinášejí zajímavý způsob úvěrování

Příležitostí k vysokému zhodnocení rapidně ubývá: výnosy z portfolií každoročně klesají, apetit k riziku se zvětšuje, investiční tajemství jsou odhalována. I proto se pozornost investorů soustředí na doposud přehlížené oblasti nabízející vyšší zhodnocení investice než tradiční a běžně dostupné instrumenty. Jedním z nich jsou mikrofinance.

Tento masivní segment miniaturních podnikatelských úvěrů je spojen s financováním drobných podnikatelů, zemědělců a obchodníků v chudších zemích třetího světa. Typická je například půjčka v hodnotě kolem 100 USD na nákup zrna pro mexického farmáře nebo produktů do maloobchodu indického hokynáře, jemuž na expanzi schází kapitál, záruky i důvěra bank. Až donedávna byly jediným zdrojem kapitálu pro nemajetné malopodnikatele nebezpečné a drahé půjčky od lichvářů. Ty  v chudých oblastech dosahovaly úroku až 1000 % p.a. a často byly vymáhány násilím. Dnes již naštěstí existují ústavy, takzvané mikrofinanční instituce, které za pomoci relativně složité metodologie umí kapitál půjčit drobným dlužníkům a získat je zpět s relativně vysokým úrokem a s menší „default rate“, tedy procentem nesplacených úvěrů, než komerční banky.

Jak se zrodilo „microfinance“ a jaký příběh stojí za touto zajímavou oblastí finančnictví?

Koncept microfinance není novinkou. Ať už se jednalo o "susus" v Ghaně, "chit funds" v Indii, "tandas" v Mexiku, "arisan" v Indonésii, nebo "pasanaku" v Bolivii, skupiny lidí, kteří společně spořili a vzájemně se úvěrovali, existovaly po staletí po celém světě. Jednou z prvních mikrokreditních organizací západu, jež poskytovala úvěry chudým na venkově, kterým scházela záruka, byl Irish Loan Fund system, založený začátkem sedmnáctého století slavným literárním autorem Jonathanem Swiftem. Swiftova myšlenka se postupně rozšířila a v roce 1840 již instituce zastřešovala 300 fondů v celém Irsku. Jejich hlavním produktem byly malé půjčky s úrokem na krátké časové období. Ve svém nejúspěšnějším čase poskytovaly úvěry až 20 % všech irských domácností.

Po polovině 19. století se v Evropě objevilo několik větších a formálnějších spořících a úvěrových institucí, organizovaných převážně kolem venkovských a městských chudých. Říkalo se jim „People's Banks“, „Credit Unions“, and „Savings and Credit Co-operatives “, neboli úvěrová družstva, kampeličky a družstevní záložny.

Koncept úvěrového družstva byl do detailu rozvinut Friedrichem Wilhelmem Raiffeisenem. Jeho altruismus byl motivován snahou o podporu venkovské populace a prolomení její závislosti na lichvářích. Od roku 1870 se úvěrová družstva rychle rozšířila z oblastí kolem Rýna a malých německých států do jiných zemí Evropy a Severní Ameriky a posléze do rozvojových zemí.

V začátcích devatenáctého století se různé adaptace modelu začaly objevovat na venkově v Latinské Americe a Asii. Například indonéská People's Credit Bank (BPR) byla otevřena v roce 1895. Dnes patří mezi nejrozsáhlejší microfinanční systémy v Indonésii se zhruba 9.000 pobočkami.

Ve většině případů nové banky pro chudé nebyly vlastněny nemajetnými jako v Evropě, ale vládou nebo soukromými bankami. Během let se však mnohé z těchto institucí staly neefektivními a drahými. Mezi padesátými a sedmdesátými lety minulého století se vlády soustředily na poskytování úvěrů pro malé a velké zemědělce v naději na zvýšení produktivity a příjmů. Cílem finančních intervencí na venkově byla modernizace zemědělského sektoru, zvýšení komercializace venkovského sektoru,  mobilizace volně ležících prostředků, redukce téměř feudálního útisku zadlužených a zvýšení investic díky úvěrům.  Tyto pokusy o zlepšení možností získat zemědělské úvěry subvencované státem, byly však málokdy úspěšné. Zemědělské rozvojové banky trpěly masivní erozí kapitálu díky zvýhodněným úrokovým sazbám. Problém byl i v efektivitě. Úvěry se mnohdy nedostaly k potřebným, ale zůstaly v rukou již zavedených zemědělců.

Autor pracuje ve vedení mexicko americké mikrofinanční organizace FIPS