Mikrofinanční sektor bojuje proti chudobě

V sedmdesátých letech minulého století byly v Bangladéši a Brazílii zahájeny experimentální programy distribuující malé úvěry skupinám chudých žen. Ty umožňovaly rozvoj jejich podnikání. Půjčky byly založeny na takzvaném „solidarity group lending“, tedy úvěrování celé skupiny dlužníků, v níž se jeden zaručil za splacení závazků ostatních členů. Tyto "microenterprise lending" programy měly téměř exkluzivní zaměření na zavedené menší podniky generující dostatek prostředků na splácení závazku. Někdy bývaly doprovázeny vynuceným spořením.

Grameen Bank v Bangladéši je dnes jedna z nejslavnějších mikrofinančních bank. Profesor Muhammad Yunus, jeden z průkopníků této metody, zaměřil akademický výzkum problémům ohledně nedostatku kapitálu pro chudé. Se svými studenty v Chittagong University v roce 1976 vytvořil speciální úvěrový program, který se rychle rozšířil do stovek vesnic. Pomoci zvláštní metodologie poskytl a s úrokem získal zpět tisíce půjček. Komerční bankéři přesto odmítali úspěšný pilotní projekt převzít a implementovat do svých operací, neboť měli obavy z nákladů a rizikovosti, i přes jeho jednoznačný úspěch.

Nakonec, díky podpoře finančních dárců, byla v roce 1983 založena Grameen Bank, která dnes poskytuje kapitál více nežli 4 milionům dlužníkům v jihovýchodní Asii. Počáteční úspěch Grameen Bank také stimuloval založení několika obřích mikrofinančních institucí jako BRAC, ASA, Proshika a dalších.

Během osmdesátých let byly stále častěji státem podporované venkovské úvěrové programy kritizovány. Existovaly důkazy, že jsou neefektivní, špatně se dobývají zpět, jsou spojeny s vysokými administrativní náklady a majoritní zemědělci mají nekorektně velký podíl na získávání těchto úvěrů. Základní dogmata spojená s úvěry byla tímto narušena a doplněna o takzvaný "financial systems approach", který chápal úvěr nejen jako vstup potřebný pro zemědělskou produkci, ale též jako finanční službu, která by měla podléhat pravidlům kapitalistického trhu, aby tak byla zajištěna její trvalá nabídka a byla eliminována neefektivita. Doktrína hlásala, že důraz na úrokové stropy a subvence zpomaluje rozvoj finančních zprostředkovatelů, znechucuje  výměnu prostředků mezi žadateli o kapitál a investory a upřednostňuje velkovýrobce proti nízkopříjmovým skupinám produktivního obyvatelstva.

Mikrokreditní programy mezitím zlepšily svou původní metodologii. Byly  vytvořeny složité bezpečnostní mechanismy, které se u běžných úvěrů nevyskytují. Jednalo se například o povinné spoření, kolektivní fondy, z nichž se kryjí nesplacené úvěry nebo pozastavení úvěrování celé skupiny, v případě, že jeden ze členů přestane splácet. Míra nesplácení byla překvapivě malá. Vzhledem k tomu, že se mikroúvěry půjčují demokraticky vytvořeným kolektivům nebo celým venkovským komunitám, jejichž členové ručí za splácení metodou „jeden za všechny, všichni za jednoho“ a splácení úvěru není vynucováno anonymní bankou, ale prostřednictvím vesnických autorit, sousedů a samosprávy, což je účinná metoda v prostředí, kde se všichni navzájem znají a jsou na sobě závislí, splátková disciplína se ukázala jako vynikající. Je to pochopitelné vzhledem k faktu, že na korektním splácení úvěru závisí živobytí rodiny dlužníka a mikroúvěr může představovat rozdíl mezi uspokojením základních potřeb a hladověním. Chudí lidé, a zvláště ženy, prokázali vynikající schopnost splácet půjčky a úroky, často lepší než formální finanční sektor ve většině rozvojových zemí. Tato fakta umožnila mikrofinančním institucím dosáhnout dlouhodobé udržitelnosti a obsáhnout široké klientely.

Devadesátá léta byla svědkem rostoucího entusiasmu pro mikrofinance jako agenta strategie boje proti chudobě. Mikrofinanční sektor začal v mnoha zemích vzkvétat, což vedlo k zakládání komplexních finančních firem sloužících potřebám mikropodnikatelům a chudým domácnostem. Do poloviny devadesátých let byl pojem "microcredit" vytlačován novým termínem „microfinance“, který zastřešoval nejen úvěry, ale i spoření a jiné finanční služby jako jsou pojištění a peněžní převody. Nedávné zavedení finančních systémů do microfinance zlepšilo celkovou efektivitu tohoto sektoru. Přesto zůstávají mnohé výzvy, zvláště díky konstantnímu nedostatku kapitálu. V současnosti mikrofinanční sektor a rozvojová komunita sdílí názor, že stálá redukce chudoby vyžaduje mnohostranný přístup a zavádění systému v jednotlivých zemích.

Úrokové sazby úvěrů se pohybují zhruba od 15 - 20 % ročně v Asii, kde je sektor vyspělejší a často dotovaný vládou, až do 60-70 % v Mexiku a jiných latinskoamerických zemích. Za výší úroku stojí především značné operativní náklady, dosahující až 30 % celkového úroku. Každý sebemenší dlužník musí být pravidelně navštěvován, často v oblastech bez infrastruktury a daleko od civilizace, což je vysoce náročné. I při tak vysoké úrokové míře se klientům vyplácí půjčovat si u mikrofinančních institucí, než  u místních lichvářů. Především přehlednost, korektnost, rychlost a přístup k větším zdrojům stojí za to. Největší a nejúspěšnější mexická mikrofinanční společnost Compartamos, která půjčuje za 72 % ročně a která před nedávnem získala bankovní licenci, je považována za důležitého pomocníka venkovského rozvoje, a to i přes vysokou cenu za poskytnutí úvěru.

Autor pracuje ve vedení mexicko-americké mikrofinanční organizace FIPS