Motejl: Ombudsman v Brně spíše nedopatřením

Český veřejný ochránce práv byl zřízen zákonem č. 349/1999 Sb. o veřejném ochránci práv. Návrh zákona schválila Poslanecká sněmovna ČR těsnou většinou. Tento zákon upravuje právní postavení a pravomoci ombudsmana jako veřejného činitele. Je volen Poslaneckou sněmovnou z kandidátů, z nichž po dvou navrhuje prezident republiky a Senát. Funkční období je šestileté a může být zvolen pouze na dvě po sobě jdoucí období. Ochráncem může být zvolen každý, kdo je volitelný do Senátu a nesmí být členem žádné politické strany nebo hnutí a nesmí vykonávat žádné jiné funkce či výdělečnou činnost.

Historicky první český ombudsman JUDr. Otakar Motejl byl do funkce jmenován v prosinci roku 2000. V půli tohoto měsíce tak vyprší jeho mandát a proběhne volba nového českého ochránce. Poslanci budou vybírat mezi čtyřmi kandidáty. Otakara Motejla a Jitku Seitlovou navrhl Senát, Johna Boka a Jiřího Witzanyho prezident Václav Klaus.

Ještě před vypršením prvního funkčního období jsme se sešli se stávajícím ombudsmanem JUDr. Otakarem Motejlem.

Kancelář ombudsmana vznikala před šesti, sedmi lety. V té době byly slyšet především skeptické ohlasy. Byly začátky Vašeho působení v Brně obtížné?
Začátky nebyly obtížné, protože po přijetí zákona na konci roku 1999 tehdejší vláda nevyčkávala až do okamžiku, kdy bude zvolen veřejný ochránce práv a jeho náměstek, ale hledala řešení sídla už dopředu. Budova, ve které sídlíme byla původně určena pro zdravotnictví ovšem architektonicky tomu nevyhovovala.

Fakt, že je úřad v Brně je tak trochu nedopatření. Měli bychom se však spíš zamyslet, proč jsou justiční orgány v Brně. Ač to tak na první pohled nevypadá, kořeny tohoto rozhodnutí jsou z dob první republiky, kdy vznikal Nejvyšší soud. V té době byl problém sehnat kvalifikované soudce. Ti tenkrát byli ochotni se z Vídně, kde do té doby působili, přestěhovat jen do Brna. Po vítězném únoru se soud přesídlil do Prahy, aby se těsně po revoluci vrátil zpátky do Brna. Když tady sídlily dva nejvyšší soudy včetně Nejvyššího soudního zastupitelství, což je orgán související, začal se v  roce 1999 řešit ombudsman, který byl ale nedostatečně chápán. Takže v době, kdy se rozhodovalo se zákonodárci domnívali, že tento úřad patří k  justici. Což je téměř na hranici nesmyslu, protože bychom měli být blíže Parlamentu či ministerstvům. Možná, že to dokonce byla pro tehdejší zákonodárce tak nezajímavá instituce, že ji proto za trest dali do Brna.

Tvrzení, že tento úřad není zapotřebí a že jsou to pouze „vyhozené“ peníze nebyly ojedinělé. Jak je to v současné době? Dokážete obhájit svoji existenci?
Tyto hlasy tady byly a do jisté míry stále ještě odeznívají. Jsou to věci, které vás moc nepovzbudí, ale my už jsme si na to zvykli. Stalo se to politické klišé. Toto je nepředstíraná bilance včerejší pošty (ukazuje na hromadu papírů na stole – pozn. aut.). Já vím, že je pan Jakl přesvědčený, že stejný počet stížností má i prezidentská kancelář. Pochybuji však silně, že by každý spis byl těchto rozměrů. Toto jsou faktické spisové podklady pro vytvoření nějakého závěru (ukazuje na velký šanon – pozn. aut.). Sice bych mohl pouze posílat povzbudivé dopisy, ale já se snažím i v případech, kdy musím nějakou věc odmítnout, několikastránkovým dopisem vysvětlit, co by eventuelně mohli podniknout. Někdy se je například  snažím přesvědčit, že se s tím opravdu nedá nic dělat. Poměrně časté změny v zákonech vyvolávají v lidech pocit, že nic není definitivní a že když s nějakou žádostí neuspějí, tak se jim to podaří za půl roku. Já považuji za jedno z poslání této instituce umět říct těmto lidem, že je hotovo, že už se nic nedá dělat.

Mohl byste udělat malou rekapitulaci a sdělit nám, jak se mění zájem o Vaše služby? Roste počet stížností?
Počet stížností je více méně konstantní. Posledních pět let je to kolem pěti, šesti tisíc ročně.  Trošku se však mění jejích struktura. Společným znakem všech ombudsmanů ve civilizovaném světě je, že mají definovanou svoji působnost taxativním výčtem. Ombudsman může být činný ve věcech ohledně státní správy. Působí na úředníky, ale nemůže vyvíjet žádné zázračné nátlaky na poslaneckou strukturu. U nás tedy dochází rok od roku k zlepšování poměru věcí, které jsou v rámci působnosti a mimo ni. V  prvním roce jsme měli víc stížnosti mimo působnost, zatímco od druhého roku, připouštím, že díky médiím, je většina věcí v působnosti a tento poměr dokonce roste. Dokonce můžeme pozorovat, že se, díky elektronické komunikaci, stížnosti posouvají od starších generací k těm mladším.V prvním období šlo především o rekriminalizaci bývalých křivd – jednalo se o lidi, kteří se naposledy ve svém životě snažili dát věci do pořádku. Po dvou, třech letech se začíná výrazněji prosazovat generace řešící aktuální problémy. Například jsou to podnikatelské, investiční, výstavbové problémy.

Dá se vůbec popsat typický žadatel?
To je neuvěřitelně široká škála. Obával jsem se, že se staneme terčem tzv. kverulantů, kteří jsou zdrojem štosů stížností, které podávají na soud. Těch je však až neuvěřitelně málo. Jsou to lidé, kteří to zkouší všude možně, občas je to poznat i z grafiky, že se jedná o duplikáty. Naštěstí tomu tak není. Pak jsou to lidé, kteří se po letech vrací k nějakému problému. To už jsou věci, které jsou svým způsobem pro nás zajímavé. Sice s tím konkrétním případem se většinou nedá nic dělat, ale ukazuje nám to jaká byla praxe, a že ta praxe velice často přetrvává. Já nakonec těm lidem řeknu, že rozhodnutí je definitivní, ale zároveň se snažím předmětný úřad upozornit na nutnost změny. V tom je třeba rozdíl mezi touto institucí a Nejvyšším správním soudem. Ten řeší pouze konkrétní případy, ale já mohu a dokonce musím úřad upozornit, že se něco dělá špatně. Proto nemám pocit, že bychom si vzájemně konkurovali. Oni zase mohou to aktuální zrušitelné rozhodnutí zrušit, ale to já nemohu.

Nezažili jste během let své působnosti, že by se stupňovaly problémy ohledně předlužování domácností? Lidé si různě půjčují  a nezřídka jsou následkem  nařízené exekuce.
Celá tato oblast má základ v občanskoprávním řízení o půjčce či leasingu. To jsou věci, které typicky v mé působnosti nejsou. Já se s touto problematikou můžu setkat jenom vznikne-li z toho závazku nějaký spor a dojde-li u soudu k průtahům. Já nemohu vstupovat do problému, zda dlužník byl poučen či nikoliv. To je skutečně věc věrohodnosti smlouvy mezi občanem a jeho věřitelem. Já mohu jenom zírat. Exekuční procedury jsou pro mě také docela tenký led. Na Exekutorskou komoru nemohu působit jinak než přes Ministerstvo spravedlnosti, které však má také omezenou možnost ovlivňovat její činnost. Přesto se snažím o komunikaci a upozorňuji je na to, že tady mám docela velký počet stížností. Ta situace se postupně zlepšuje a naše vztahy s exekutorskou komorou jsou relativně dobré.

Spolupracujete při své činnosti i se zahraničními ombudsmany? Necháte se inspirovat?
Vzájemnou spolupráci se skutečně snažíme prosadit. Když například narazím na problém našeho člověka v Rumunsku, nemůžu se obrátit na rumunské úřady, ale mohu na rumunského kolegu, který má zhruba stejné pole působnosti jako já. Ten už pak může příslušné úřady oslovit. Takových případů není mnoho, ale pokoušíme se tento systém implementovat do struktury.

Jinak se částečně dobrovolně stýkáme mezi sebou, minulý měsíc jsme tady měli holandského kolegu. To jsou skutečně takové informativní schůzky. Vzájemně se inspirujeme a povzbuzujeme. A také máme v rámci Evropské unie téměř povinná každoroční setkání – jde o takovou manifestaci, kde se toho konkrétního moc nevyřeší.

Jaký je Váš pohled na očekávanou volbu nového ombudsmana. Pro mnohé lidi je synonymem ombudsmana Motejl. Nebude to váš nástupce, ať už teď nebo v tom dalším období, mít těžké?
V naši společnosti pořád ještě odeznívají režimové změny. Je zde tendence instituce personifikovat. S falešným sentimentem se díváme na začátek. Pravda je, že model ombudsmana je všude postaven na jedné osobě. Žádný zákon nedefinuje pomocný aparát. V jiných oblastech se preferuje kolektivní rozhodování. Je to odůvodněné tím, že by tvář instituce měla být jednotná. Autorita člověka, který nerozhoduje, ale doporučuje, by měla být zajištěna všeobecnou známostí. Problém, který je společný pro nové země je, že každý další ombudsman je politická funkce. Nyní se to třeba řešívá tak, že se vybere nějaký dříve oblíbený ministr z opozice, který dostane křeslo ombudsmana. Jsou naopak státy, kteří mají historickou zkušenost s ombudsmanovstvím. Tam se ombudsman mění při každých volbách.

Velká většina ombudsmanů je volena parlamentem a logicky z toho vyplývá potřeba, že se budou měnit. V zákoně je to řešené tak, že vypršením mandátu ombudsman zůstává ve funkci dokud není zvolen jeho nástupce. Volba je docela náročný proces a může se protáhnout. Teď je to dokonce i tradice, protože dlouho se sháněl ombudsman v Polsku či Ruské federaci.

Myslíte si, že by nějaký jiný způsob volby byl vhodnější?
Ne, to nemá smysl. Musí se to brát jak to je stanovené. Já nevidím ani smysluplnost opakovaného volení, což je u nás univerzální model. Má-li někdo tendenci ucházet se o ten úřad podruhé začne se trošku pragmaticky chovat tak, aby si vytvořil podmínky k tomu, aby byl znovu zvolený.

Děkuji za rozhovor,
Nadja Fehimovič

JUDr. Otakar Motejl se narodil dne 10. září 1932 v Praze, je vdovec, vždy bez politické příslušnosti. Po ukončení studia práv na Univerzitě Karlově v Praze (1955) vykonával advokátní praxi v Banské Bystrici, od roku 1958 byl advokátem v Kladně, později v Praze. V letech 1966-1968 současně pracoval jako vědecký pracovník Právnického ústavu ministerstva spravedlnosti. Od září 1968 byl zvolen soudcem Nejvyššího soudu v Praze. V dubnu 1970 z Nejvyššího soudu odešel a následně až do ledna 1990 znovu vykonával advokátní praxi. V prosinci 1989 byl zvolen členem komise Federálního shromáždění pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu. Od 23.1.1990 do 31.12.1992 byl předsedou Nejvyššího soudu ČSFR, od 25.2.1993 do 8.8.1998 předsedou Nejvyššího soudu České republiky. Od srpna 1998 do 16. října 2000 byl ministrem spravedlnosti vlády České republiky. Od 18. prosince 2000 vykonává funkci veřejného ochránce práv.