V České republice přibývá domácností odkázaných na sociální dávky. Ve srovnání se zeměmi západní Evropy však působí náš sociální systém mnohdy demotivačně.
Podle velikosti tvoří 46,8 % sociálně potřebných samostatně žijící osoby, uvádí se v závěrech grantového projektu. Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Naprostá většina z těchto lidí (91,4 %) je bsez trvalého zaměstnání. Pouze necelá 4 % z nich jsou osoby výdělečně činné a zbývající tvoří samostatně žijící invalidní a starobní důchodci.
V ČR dodnes neexistuje pracoviště, které by bylo oficiálně pověřeno trvalým hodnocením hranic chudoby. Jediným kritériem je institut životního minima, které bylo u nás zavedeno jako reakce na transformační procesy v ekonomické sféře po roce 1990. Jeho tvůrci byli limitováni sladěním již existujících minimálních příjmových veličin - minimální mzdy a minimálního důchodu jako jediného zdroje příjmu. Částky životního minima mají vytvářet ochranu obyvatel před dočasnou příjmovou nedostatečností na rozdíl od příjmového minima nepracujících důchodců, kteří s ohledem na svůj věk a zdravotní stav vyžadují ochranu dlouholetou, často celoživotní.
Podíl příjmů čtyřčlenné rodiny žijící pod úrovní ŽM (
v procentech) Dávky státní sociální podpory | 22 |
Dávka sociální potřebnosti | 64 |
Čisté pracovní příjmy | 4 |
Nahrazující pracovní a ostatní příjmy | 10 |
Věkové složení příjemců sociálních dávek k 30. 4. 1998 (v procentech)
Do 24 let | 21 |
25 až 34 let | 29 |
35 až 44 let | 24 |
45 až 54 let | 20 |
Více než 55 let | 6 |
Zdroj: Ekonom 40/99