Francie je příkladem centrálně řízeného systému důchodového zabezpečení. Systém je komplexní, velice složitý a je založen na solidaritě mezi generacemi zaměstnanců a na příspěvcích od zaměstnavatelů. Účast v systému je povinná, podnik by jinak ztratil státní podporu a možnost daňových úlev. Možnosti individuálního penzijního spoření jsou ve Francii limitovány více než v ostatních evropských zemích.
Systém důchodového zabezpečení v Německu je decentralizovaný a orientovaný na zaměstnavatele, kteří se mohou rozhodnout, jaký typ důchodu svým zaměstnancům nabídnou. Kromě státního sociálního pojištění však není účast na některém připojištění povinná. Na rozdíl od britských či amerických penzijních fondů jsou německé pojišťovací společnosti pod státní regulací a mají omezené možnosti investování. Existují dva modely důchodového zabezpečení. Buď na sebe bere zodpovědnost za vyplácení penzí zaměstnavatel - tento typ je v Německu nejrozšířenější, nebo zaměstnanec odvádí sám část svého příjmu na pojištění a neplatí z ní daň. Určitou částkou mu přispívá zaměstnavatel. Tento typ využívají hlavně malé firmy.
Americký systém penzijního pojištění je charakteristický obrovským počtem penzijních společností. Některé údaje hovoří o více než sedmi stech tisících penzijních fondech. Většina zaměstnanců pobírá v důchodovém věku dvě penze - státní dávky sociálního zabezpečení a penzi firemní. I tady platí celosvětový trend: přesun zájmu k příspěvkově definovaným penzijním plánům. Ty totiž umožňují snadněji využívat existující daňová zvýhodnění. Tyto plány mohou být realizovány jako plány s podílem na zisku nebo plány s podílem na kmenovém jmění firmy, u které je pracovník zaměstnán. U všech existuje individuální účet zaměstnance, z jehož výše se odvozuje dávka, tvořící doplňkovou penzi.
Japonský trh - i japonské penzijní fondy jsou pod vlivem silných průmyslových a rodinných svazků. Každý z nich má správce portfolia, který získává pod svůj vliv penzijní plány na základě spíše mocenských vazeb než zdravé konkurence. Penzijních fondů není mnoho. V roce 1990 umožnila japonská vláda vstup zahraničních investičních manažerů na trh soukromých penzijních fondů, avšak díky struktuře japonského trhu bez velkého efektu. Vysoká regulace brání konkurenci i svobodnému rozhodování o alokaci aktiv. Preferována je zde bezpečnost, výkon investic stojí v pozadí.